Ať už se hraje! Nebo moje nadupané hlasivky budou zpívat rok v tahu

Zpěvák Jan Smigmator vydává svou pátou desku Murphyho zákon a představuje se na ní především s velkým big bandem za zády. Jako hosty si na nahrávku pozval třeba klavíristu Ivo Kahánka nebo hráče na hammondky Ondřeje Pivce. A poprvé tu zpívá česky.

Ze své chalupy hodláte udělat „nejmenší jazzový klub na světě“. To je skutečný plán?
Ano, protože jsme se začali bavit o tom, co bude na podzim a diář byl prázdný. I když ještě nebylo všechno zakázané, tak pořadatelé se báli koncerty bookovat. Firmy se rozhodly, že nebudou dělat večírky, což je tak polovina naší obživy. Tak jsme se rozhodli, že z naší chaty uděláme nejmenší jazzklub, budeme hrát pro dvacet lidí. Lístek sice bude stát tisíc korun, ale bude to totálně exkluzivní jen pro několik posluchačů. Nechtěně jsme si to už vyzkoušeli. Během letních jazz pikniků byla hlášená obrovská průtrž mračen. Jako host zrovna přijížděl Jaroslav Svěcený, tak jsme se rozhodli, že to neodehrajeme venku, ale vevnitř. Na dva turnusy. Část publika poslouchala koncert, druhá byla ve stanu, kde manželka dělala degustaci vína. A pak se protočili. Ty vize a sny se teda zhmotnily dost rychle.

Takže budete hrát pětkrát týdně pro dvacet lidí, aby to dávalo smysl?
Jsem toho schopen. Hlavně to bude generovat práci pro moje muzikanty, někteří z nich jsou úplně na nule. Ono to není o tom, že člověk nemá rezervu na tři měsíce, ale nehraje se už osm měsíců. A spousta špičkových hráčů není schopná jít podávat cihly na stavbu nebo sedět za kasou supermarketu. Pavel Šporcl třeba říkal, že musí denně cvičit, aby měl techniku, jakou má. A když přijde večer domů unavený z práce, je za měsíc bez techniky. Mně osobně přijde, že to je degradace toho muzikanta.

Tak jsem zvědavý, jak vám ten domácí jazzklub vyjde.
Uvidíme, teď zrovna to možné není. Jednak se nesmí zpívat a jednak čekám, že přijde totální zákaz všeho. A takový revolucionář, který by dělal něco protizákonného, být nechci. Nebo rozhodně zatím nechci.

Ale jednou k tomu může dojít?
Může. Může se ze mě klidně stát Vlasta Chramostová českého jazzu. (smích)

Vaše aktuální deska Murpyho zákon mi přijde taková přirozeně žánrově pestrá. To byl záměr od začátku?
Chtěl jsem trochu vystoupit z těch svých klasických swingových a jazzových vod a otevřít se širšímu publiku než doposud. Takové bylo moje zadání pro Honzu Steinsdörfera, který album produkoval. A on hrozně dlouho laboroval, jak to uchopit. Protože neuděláme lepší aranži, než má originál. Když to celé překopeme, tak budou lidé zklamaní. Takže navrhl – pojďmě do studia a uvidíme, jak se to bude průběžně vyvíjet. Dokonalý příklad je třeba Měsíční řeka, kterou jsme chtěli udělat tak, aby byla mojí osobní poctou Karlu Gottovi. Já jsem se s ním rád potkával a mluvil o muzice. V posledních letech jsme se velmi spřátelili a tou písní jsme mu chtěl poděkovat. Měsíční řeka není jeho typický hit, ale je to jeho první rozhlasová nahrávka.

A jak se tedy ve vašem případě vyvíjela?
Honza do zkušebny přinesl nějaké nahozené aranžmá, rozdal ho rytmice a mně to přišlo pořád jako totální jazz, jedna zatáčka za druhou, na to, že chci dělat trochu mainstreamovější nahrávku. Nechal jsem ho to přes noc předělat, do studia donesl už zjednodušenou verzi, ale pořád to nebylo ono. Tak si na místě vymyslel jednoduchý klavírní riff, kytarista Kryštof Tomeček do toho začal hrát rozklady a bubeník Marek Urbánek si vzal filcové palice a jel takovou trochu alchymii a najednou to začalo dostávat úžasnou náladu. A co teď s melodickou linkou? Jen v jednom místě jsem musel změnit jeden tón. Zasvěcenec to pochopí, ale běžný posluchač si toho asi ani nevšimne. A nakonec jsme použili hned první zkušební zpěvový take. Jen s pár opravami, protože Kryštof u toho balil kabely od kytary a ve dvou třech místech z toho byly rány. To jsem musel přezpívat. Ale jinak to mělo nejlepší výraz a energii.

Nebyl problém tak rozmanitou desku poskládat dohromady dramaturgicky?
Honza se pozastavoval nad tím, jak udělat, aby to dávalo smysl. Ale já myslím, že dokážu postavit koncert i album. Takže jsem vše poskládal tak, aby to třeba i textově navazovalo. Jenže oba máme malé děti, tak nešlo u mě ani u něj nahrávku večer poslouchat na plné pecky. Zavřeli jsme se proto na nábřeží u Jazzdocku v mém autě a celé jsme si to poslechli. Když album dohrálo, tak Honza říká – to je super!

Jednotící linka je i to, že album Murphyho zákon je celé v češtině, což jste dosud nedělal. Byl to pro vás nezvyk?
Samozřejmě na koncertech zpívám i česky, ale tak osmdesát procent repertoáru jsem měl v angličtině. Češtině jsem se trochu bránil, prostě jsem to nechtěl. Jenže dostat se českému publiku do srdce a do hlavy s angličtinou nejde. Texty na desce jsou podle mě skvělé, mile vtipné, ale žádný třeskutý humor, kde byste se popadal za břicho. S titulní písní se podle mě může ztotožnit každý, zvlášť v téhle době.

Několik textů jste si i sám napsal. Byla to výzva?
Asi první text jsem napsal, když mi bylo dvacet na Sinatrovu My Way. Bylo mi blbé v tom věku zpívat to samé, co on v šedesáti. Sedl jsem si s tužkou a papírem a měl to hotové asi za čtyřicet minut. Kdykoliv tu písničku zpívám na koncertech, tak vidím, jak lidé text hltají. Takže to ve mně zrálo a věděl jsem, že česká deska jednou přijde. Teď vím, že jsem schopý text napsat, ale nebude to nikdy gró mojí činnosti. Jen si to vlastním textem dokořením.

Desky se nejlépe prodávají na koncertech. Vím, že teď není nejlepší doma na plánování hraní, ale přesto. Bude něco?
Něco bude, ale nikdo neví, kdy se to rozjede. A já teď nemám chuť ani energii plánovat. Každý člověk z branže ví, že nejlepší inspirací je termín. Kdybych věděl, že startujeme 15. května, tak si 15. dubna sednu k papíru, sepíšu dramaturgii, potkáme se s kapelou ve zkušebně a vyjedeme s tím. To teď nejde, takže se tím nemíním zatěžovat. Kapela, která nahrávala album, je podle mě současná extraliga, mladí lidé. A těší se, až to rozjedeme naživo.

Ale něco se tedy odehraje ve vašem nejmenším jazzklubu na světě, ne?
Tam to bude velmi komorní. Kytara a kontrabas nebo piano a kontrabas. Chtěli bychom tam s Ondrou Pivcem udělat pár večerů jen s hammondama. Doufám, že plukovník se umoudří a aspoň něco dovolí. Ale kdyby ne, tak budu rehabilitovat hlasivky, a ty budou tak nadupané, že potom budu zpívat rok v tahu.