Autogramiády? Podepíšeme vám i to, co se nemá, slibují Deaf Heart

Šanci na objev roku v Cenách Anděl, které se budou předávat v květnu, má i rocková kapela Deaf Heart. Čtyřčlenná partička vydala na sklonku roku debutovou desku Soft Heart Attack. Přitom všichni její členové mají dostatek zkušeností.

Kapelu Deaf Heart tvoří (zleva) Michael Vácha, Tomáš Lacina, Thomas Lichtag a Adam Vychodil. Foto: Čestmír Jíra

Pojďme si tedy představit ten kvartet, jehož jednotlivé účastníky potkávají hudební příznivci na scéně už roky.

Tváří kapely je zpěvák Thomas Lichtag známý z úspěšných Airfare a v Deaf Heart tvoří ústřední dvojici s kytaristou Michaelem Váchou, jenž působil ve skupině A Banquet. „Naše písničky vznikají velice zvláštně. Většinou musíme přijít s nějakým konceptem, který vychází z toho, co v životě děláme. Musí to být příběh, který jsme si odžili. Jinak se o tom psát nedá,“ tvrdí Lichtag. „Zároveň však celou naši prezentaci od začátku stavíme na ironickou hranu,“ vysvětluje Vácha, proč se kapela tolik vyžívá v rokenrolových manýrech. „Trochu si z toho děláme prdel, trochu využíváme rokenrolového kýče. Někdo to chápe, a někoho to totálně sere.“

„Na naší kapele je unikátní to, že Thomas s Michaelem hodně pracují na tvůrčí složce, zároveň to celé po hudební stránce tlačí dopředu, Adam nám desku smíchal a já můžu kromě hraní přispět i s nějakými zkušenostmi s managementem,“ říká Tomáš Lacina, baskytarista Ewy Farne. A zmíněný Adam je Adam Vychodil. Bubeník doprovázející zpěvačku Lenny stojí za výsledným zvukem nahrávky, která tuzemskou scénou docela zahýbala. Zároveň se však drží trochu stranou. Zdá se, že skromně, ale vysvětluje to: Jelikož hodně dělám mixy a produkci, je pro mě tahle kapela vítané zpestření a oddech.

Protože třeba Thomas Lichtag jen bouří, což ostatně dělal i v Airfare. „Nemůžete tenhle styl hudby podávat nesebevědomě. A to leckdo nedokáže zkousnout. Rokenrolová kapela nemůže být pokorná. This is the best fucking album and eat it! Fuck you. How ’bout that?“ přechází suverénně do angličtiny, a potom už zase česky a klidněji dodává: „Je to trochu zajímavější než přijít a říkat – prosím vás, můžu vám dát desku a poslechnete si to? To se mi zdá úplně o ničem.“

Žádná jednorázovka

„Mně přijde hrozně úsměvný jakýkoliv škatulkování. Co je víc rokenrol? Když budete poslouchat Slayer, budete tvrdší než někdo, kdo poslouchá Dua Lipu? To jsou takový bláboly…“ usmívá se Vácha. „My balancujeme na hraně. Když říkáme, že jsme největší rokenrol v Čechách, tak každý normální člověk musí pochopit, že jde o nadsázku.

Nadsázka a humor k rokenrolu patří, to je zřejmé, ale v Česku jakoby i z definice trochu pozérští rockeři museli předstírat pokoru, aby byli „braní“. „Zdejší hudební scéna je hrozně alergická na jakýkoliv projev sebevědomí, i kdyby byl právě myšlený v nadsázce, a začne na to nějakým způsobem reagovat. Což je super a vlastně to plní ten účel, se kterým do toho jdeme,“ myslí si Lacina.

Zároveň v českém hudebním byznysu platí, že každý se zná s každým, tak mě zajímá, jak se dala dohromady zrovna tahle parta. „Michael a já jsme deset let zpátky měli svoje kapely, setkali jsme se, pařili jsme. Po dlouhý době jsem mu poslal demáče, začali jsme řešit nový projekt a řekli si, že se potkáme na koncertě Slaves v Roxy. A to je pravda. Tam se to všechno upeklo,“ líčí Lichtag. Na stejném místě byl i Tomáš Lacina a okamžitě kývl na nabídku. „A já jsem před deseti lety jezdil s východočeskou kapelou Enter, viděl jsem Thomase s Airfare a říkal jsem si – to je typ a talent, ty vole, s tím bych chtěl mít někdy kapelu!“ Přidává se Vychodil. No a ono to vyšlo.

V prestižních Cenách Anděl můžou Deaf Heart získat sošku pro objev roku, která je cenná hlavně tím, že po první neproměněné nominaci už ji získat nelze. Stojí zde proti novému jménu scény, písničkářce, která si říká Amelie Siba, a zkušené Kateřině Marii Tiché, jež evolučně dospěla ke své debutové desce. Jenže… stáli by vůbec rockoví bouřliváci o cenu České hudební akademie?

Více o letošních oceněních čtěte ve článku Jak se vyznat v letošních cenách? Dominují alternativa, angličtina a hip hop, případně si poslechněte podcast s předsedou Rady České hudební akademie Honzou Vedralem.

„Hodně lidí z branže Deaf Heart nevěřilo, považovali nás za jednorázový projekt, který vyšumí s jedním singlem. My jsme ale od začátku věděli, že to je kapela, za kterou dýcháme. Takže deska je potvrzením, že to myslíme vážně. Když ji akademici ocení a když bude nahrávka mezi lidmi rezonovat, je to plus. Ale nedělali jsme to s jiným účelem, než, že když už jsme ty písničky napsali, tak je chceme taky vydat,“ říká Vácha. Thomas Lichtag by se ceně podle všeho nebránil. „Proč ne. Bylo by to fajn. Ale hlavním cílem téhle desky bylo pobavit lidi v době, která je strašně zlá. A zpestřit jim život tím, že si desku poslechnou minimálně dvakrát. A to když se stane, tak je to pro mě úspěch,“ soudí.

Snad to vyjde v klubech

Proto vydali desku Soft Heart Attack loni 11. prosince i s vědomím, že ji nebudou moct pokřtít na koncertu, ale jen virtuálně. A že se nebudou moct prezentovat lidem naživo, což je pro kapelu tohoto druhu nezbytnost.

„Měli jsme rozjednaný nějaký shows. Jestli to půjde na jaře? To je asi hodně optimistická myšlenka. Ale plánovat musíme. Pokud tomu bude situace přát, 14. května pokřtíme naše album koncertem na lodi v rámci projektu Vzhůru na palubu,“ říká Tomáš Lacina. Hudebníci v Česku obecně vzhlíží k festivalové sezoně, protože v létě a pod širým nebem to snad půjde i covidu navzdory.  „Na nějakých festivalech se objevíme a pevně věříme, že si na podzim budeme moct užít i atmosféru v klubech, která nám vyloženě sedí,“ dodává.

Protože právě a jedině v klubech může nakonec fungovat ta trochu manýristická oprsklost, kterou si Deaf Heart pěstují. „Rokenrol je vždycky postavený na mystice, něčem vzdáleném. V 70. letech bylo pro nějakou běžnou groupie top vyspat se s bedňákem od Led Zeppelin. K té kapele samotné jste se nikdy nedostali, a to vytvářelo celou legendu. Dnešní rocková hudba trpí přílišným odhalováním – mám teda dneska sdílet každé storíčko, že jsem šel zrovna před streamem na záchod, a co budu dělat pak? Mě to nebaví a taky to moc neumím,“ líčí Vácha rozpory rokenrolových spratků a doby instagramové. 

„Asi úplně nebudeme ta kapela, která bude při zvukovce točit videa a nadšeně zvát lidi do klubu nebo ke sledování streamu. Kdo nás má rád, tak super, ale nikoho nebudeme nutit,“ shrnuje to Adam Vychodil.

A co tradiční výjev z minulých let na popové scéně? Tedy autogramiáda, na které se po skončení koncertu hudebníci podepisují do úmoru až do posledního zájemce ve frontě? „Správně bychom měli říct, že na ni kašlem, ale my jsme nakonec vlastně miláčkové. Takže podepíšeme všechno. I to, co se nemá. A meet & greet si neúčtujem už od začátku!“ směje se kapela.