Až se tě zima zeptá – co jsi dělal za koronaviru?

Tvořit, tvořit, tvořit, takové je východisko z karantény, jež na umělce doléhá zásadním omezením příjmů. Shodují se na tom matadoři, kteří mají za sebou úplně jiný typ omezení – bolševickou cenzuru.

Foto: Jiří Sourek, Lenka Hatašová, Roman Černý, archiv

Začalo to telefonátem s producentem Michalem Pekárkem v době, kdy se teprve rozjížděly streamy a další plány B hudebníků pro období karantény. A stále ještě trochu převažovalo brblání nad situací. „Přitom já v tom vidím obrovskou příležitost,“ tvrdil tehdy Pekárek. „Čekám, že za rok dva by mohla příjít úplná nová vlna ve všech kulturních odvětvích. Teď sedíme doma, dobře. Ale co je potřeba ke složení skvělého textu, písničky nebo napsání jedinečného scénáře, knihy, divadelní hry? Tužka a papír!“

Natočit nové album je dnes navíc možné i v chytrém telefonu. „Vžycky mi přišlo fajn naslouchat lidem, kteří už mají za sebou nějakou silnou životní zkušenost a v mém oboru navíc jedinečná díla, která prověřil čas i posluchači. A tak mě napadlo zeptat se několika z těch, se kterými jsem strávil opravdu hodně času na mnoha projektech, ale o tomhle jsme se nikdy nebavili,“ narýsoval Pekárek osnovu následujícího článku.

Merta: Ještě je přede mnou nesplněný úkol

Písničkář Vladimír Merta byl v osmdesátých letech postižený zákazem hraní, s tvorbou „do šuplíku“ však problém nemá ani dnes. „Obrábím hmotu jako sochař, osekávám nadbytečné, hledám harmonizující melodii drásávému textu. Vnitřní exil je stimul i brzda, nezbytná součást procesu. Každý den se ptám – udělal jsi všechno, abys naplnil kalich, který ti kdosi nad tebou propůjčil? Opravdu?“ vysvětluje. A z doby politického zákazu si do dneška přinesl i návod, jak se s odstávkou vyrovnat: „Když bylo nejhůř, udělal jsem si seznam žánrů, do kterých jsem ještě nevstoupil. Zjistil jsem s podivem, že nabízel okolo dvaceti položek. Dobrá polovina zůstává přede mnou jako nesplněný úkol, který marně odsouvám.“

Mezi karanténními opatřeními a totalitou přitom přímou souvislost nevidí. „Tehdy hrála moc hru na relativní svobodu. Kdo ji přijal, byl za vodou – za cenu morální devastace. Dnešní omezení jsou plošná, dočasná, dotýkají se ale základních životních podmínek. Přišla náhle, nikdo se na ně nemohl přichystat. Ovšem nepropadáme panice. Vzedmutá vlna solidarity, tvořivých schopností a ohleduplnosti je nečekaný dar, který nám krize poskytuje,“ dodává.

Foto: archiv Vladimíra Merty

Skladatel a hudebník Michael Kocáb je v hodnocení opatření vlády opatrný, srovnání s totalitou je podle něj zatím předčasné. „Ale nevylučuji, že se k tomu přiblížíme. Musíme si dát pozor, aby cenou za hypotetické zdraví nebylo omezení svobody a okleštění demokracie. Posouzení škodlivosti viru je však komplikované. Jsme v průběhu pandemie a nikdo, ani lékaři, nedokáže odhadnout další vývoj,“ soudí skladatel, který si po převratu zkusil roli poslance i krátké vládní angažmá. „Na druhou stranu mě trochu trápí, jak nekriticky přijímáme vše, co si Andrej Babiš umane. Naši lidé jsou rozumní, obezřetní a obětaví a nepotřebují tak drakonická omezení. I já je dodržuji, ale stále si připomínám: důvěřuj, ale prověřuj. Zatím je to OK, kdybych se však nakonec měl rozhodovat mezi drastickým omezením svobody a nemocí, zvolil bych nemoc.“

Také Kocáb bral normalizační omezení jako stimul svého druhu. „Nepřítel byl zcela konkrétní a jednoznačně zrůdný. Takže jsem nebyl při různých pokusech o odpor či provokace zatěžován pochybnostmi. Šlo jen o odvahu. Straka v hrsti byla nějakou dobu v šuplíku, ale pak se samizdatově rozšířila napříč republikou. Cíl jsem měl tehdy jasný. Co nejvíce provokovat komunisty a podílet se na přípravě jejich pádu,“ zmiňuje eponymní desku Pražského výběru, pro niž se vžil název podle písně i filmu Juraje Herze, ve kterém byly skladby z elpíčka použité.

„Straka v hrsti“ byla nahraná již v roce 1982, stejnojmenný Herzův film vznikl o rok později. Zatímco album Pražského výběru vyšlo „již“ v roce 1988, trezorový snímek se premiéry dočkal až v roce 1991. I z dnešního hlediska, kdy jedna ruka ve vládě neví, co dělá druhá, to byla skutečně šílená doba.

Kocáb vzpomíná, že kromě zákazu činnosti v letech 1983–86, jímž komunisté z kapely „vysáli velkou porci krve“, nenechali jeho osobně vystudovat Akademii múzických umění. „Přerušili náš hudební rozmach a uvrhli nás do letargie. Zákazy, výslechy, trestní oznámení, vyhrožování, trapná propaganda… bylo toho dost. A to jsem ještě nebyl v kriminále, nemučili mě, ani nezabili jako jiné, daleko více postižené,“ líčí tehdejší realitu lidí, kteří se více či méně pokoušeli vybočit z šedé každodennosti.

Hudba je revolta proti viru i estébákům

Jeho kolega z Pražského výběru Michal Pavlíček se ve svých odpovědích vyznává z ochoty tvořit do zásoby i jistého kreativního workoholismu. „Udržuji svoje šuplíky plné, když budu parafrázovat Moniku Načevu. Mě tahle práce prostě baví, nehledě na termíny, které ji můžou samozřejmě velmi zintenzivnit. Ono trochu pracovního stresu vůbec neškodí a mě to vždycky vybičuje invenci na maximum,“ říká kytarista celý svůj život rozkročený mezi žánry.

V současnosti jej těší vlna solidarity a empatií, kterou sleduje. „Skutečnými hrdiny této doby jsou doktoři, sestry, prodavačky a další lidi v první linii. Myslím si, že hlavní doba pro umělce v izolaci příjde, až se se tenhle ‚válečný stav‘ přežene a bude třeba léčit duši a rozdávat radost v divadlech či na koncertech,“ tvrdí a tento důležitý aspekt kultury koneckonců dokládá i na vlastním příkladu. „Když chci na chvíli přijít na jiný myšlenky a odkonit se od této depky, vezmu kytaru a ponořím se. Je to balzám na duši, únik, ale zároveň revolta, kterou reagujete na věci okolo sebe. V tom je síla hudby, a platí to v jakékoliv době – ať už se okolo plíží koronavirus, nebo ti u baráku stojí dva estébáci.“

Michal Horáček upozorňuje na zásadní rozdíl mezi současnou karanténou a normalizační totalitou z pohledu umělce: „Koronavir má za důsledek radikální, ale věřme, že dočasné, omezení občanskýchsvobod. Tvůrčísvobodu ovšem neomezuje nijak. To za vlády KSČ měla být a jevila se jako trvalá omezení jak občanská, tak tvůrčí. Režim kontroloval veškerou produkci na vinyových deskách, kazetách a posléze CD.“

To mimochodem není špatná paměť, kompaktní disky se v Československu skutečně vydávaly již v 80. letech. Konkrétně první takto dostupná nahrávka byla Smetanova Má vlast, samotný nosič byl však v roce 1985 vyrobený v „imperialistickém“ Německu. První skutečně československé cédéčko opustilo loděnickou továrnu 13. července 1989.

Horáček pokračuje: „Jako textař dobře pamatuji na povinnost předkládat každý text komisi vydavatelství Supraphon. Kolegové muzikanti jistě nezapomenou na potupné ‚zkoušky‘ před jinými komisemi i na zákazy vystupování, nikdy textově fixované, ale efektivní. Nejen pro umělce, ale i pro občana platí, že virus je šmejd, ale totalitní režim byl šmejd horší o několik řádů.“

„Stimulující bylo, že ve všem, co jsme vytvořili, hledali posluchači vzkaz mezi řádky, takže se vlastním výkladem stávali svým způsobem spoluautory – a nic jiného nevdechne uměleckému dílu život tak silně, jako právě tahle spoluúčast. Tehdy ‚nic nešlo‘, ale na všem záleželo – a co víc si tvůrce může přát?“ líčí autor textů k hitům jako Levandulová nebo Štěstí je krásná věc.

Kdo, když ne vy? Kdy, když ne teď?

Co by tedy zkušení tvůrci poradili svým následovníkům v době dočasné krize? Jak se současnou situací sami nakládají? „Pokračuji ve své studiové práci a jak zaznělo v úvodu – to, co k tvorbě potřebuji, mám k dispozici,“ říká Kocáb. Také Pavlíček se „snaží zavřenej doma stále něco tvořit“. „Ale taky se s rodinkou chodíme vyvětrat na rouškové procházky, abychom se z té domácí ponorky trochu odreagovali,“ popisuje.

Vladimír Merta hlavně vybízí k tvůrčí aktivitě. „Do it yourself! Nečekejte na lepší dny – ty už odplavil neúprosný čas. Hledejte mentální mapu své hudby, svých básní, svých románů. Nezrácejte čas sledováním stále stejných katastrofických zpráv. Máte jedinečnou příležitost být sami se sebou. Prázdný papír je výzva i prokletí. Ale nic nestojí,“ říká. Navíc dodává, že umělci netvoří jen sami pro sebe, ale v první řadě pro ostatní. „Povzbuzením budiž nikdy zcela nezodpovězený etický příkaz – kdo, když ne vy? Kdy, když ne teď? Možná právě teď někdo neznámý, na druhém konci světa, čeká na vaši odpověď.“ 

A totéž vlastně zaznívá i od Horáčka: „Radit komukoli si netroufám, ale zřejmé je, že současná situace pomine. Je možné ji využít k tvorbě – je to chvíle, kdy výmluvy na nedostatek času opravdu neplatí. Vždyť i inspirace je teď až až. Co odpovíš, až se tě zima zeptá – co jsi dělal za koronaviru?