Baví mě i to, co frčí na TikToku, říká zpěvák Fast Food Orchestra

Kapela Fast Food Orchestra chystá svou devátou desku Vezmu tě s sebou, titulní píseň se však žánrově liší od toho, na co byli do teď fanoušci zvyklí. „Pro starší fanoušky to byl šok a zrada, ale pozitivní reakce převažujou,“ říká frontman Filip Vondrášek.

Fast Food Orchestra Foto: archiv kapely

Tématem desky je cesta, jak jste k němu dospěl?
Přesně si pamatuju ten den, kdy jsem se procházel po Stromovce a přemýšlel nad tím, co je to pojítko. A hned mi bylo jasný, že tuhle desku charakterizuje nejvíc právě. Nechtěli jsme album pojmenovat po písničce. Ale došlo nám, že všechny skladby ten motiv cesty mají.

Dřív jste zpívali v angličtině, teď jste se už u druhého alba rozhodli pro češtinu. Proč? 
Když jsme začínali před dlouhou dobou hrát, bylo úplně jedno, jaký měl kdo anglický přízvuk, nikdo to moc neřešil. Naopak bylo o to zajímavější sledovat akcenty kapel z různých částí světa. V žánru ska to bylo úplně v pohodě, německé a hlavně francouzské kapely měly ten akcent fakt šílenej. My jsme na tom byli ještě dobře. Ale postupem času mi začal ten můj přízvuk vadit. A skládání v angličtině mě omezovalo. Ne, že bych byl v češtině nějakej poet, ale ty anglické texty byly plné stejných zažitých frází, furt dokola.

Není však zpívání v češtině limitující z hlediska zahraničních nabídek?
My už teď celkově jezdíme do ciziny mnohem míň, ale čeština za to nemůže. Dřív to byla hodně punková éra, byli jsme schopný přespat kdekoliv. A byla to sranda, všechny nás to bavilo. Nicméně teď jsme už o něco starší a je pro nás trochu náročnější dát v tomhle stylu čtrnáct dní v kuse. Zvykli jsme si na nějaký standard a začali být vybíravější v tom, kde budeme hrát. Nicméně si myslím, že jazyk není tak svazující. Když chce člověk hrát mainstream a chce se prosadit ve velkým, tak je určitě vhodné volit angličtinu. Ale často může být „jinej“ jazyk naopak výhodou a tu písničku tím udělat zajímavější.

Takže teď už vůbec do zahraničí necestujete?
Ale to zas jo. Zrovna loni jsme zase uskutečnili trochu punkovější cestu do Rakouska, kde jsme přespávali v místě, kde hrála Nirvána za časů, když ještě nebyla tak slavná. Ale například jsme plánovali cestu do Brazílie, kde mám kamarády, a zase hraní na punk, deset koncertů v kuse… Na to jsme už neměli ani fyzickou, ani finanční kapacitu. Ale tady zrovna, co se toho jazyka týče, by nikdo neřešil, že zpíváme česky.

Singl Vezmu tě s sebou je inspirovaný klukem z Burkina Faso Efraiyimem Ouedraogem. Kde jste k němu přišel?
Není to inspirovaný přímo jím, spíš on byl součástí toho jamu, během kterého vznikly základy písničky. Narazil jsem na něj náhodou v Senegalu, kde jsme si s kámoškou zařídili ubytování v hostelu, který vlastní francouzský institut. Tam se shlukovali lidi kolem francouzský kultury, hudby, výstav, divadel. Jedna Kanaďanka na tom místě zrovna dělala nějaký malířský projekt. No a tenhle kluk byl do ní zamilovanej, takže za ní furt chodil a hrál na kytaru. Seděli jsme na střeše, hráli a povídali si. On hrál akordy, já jsem si do toho brnkal melodie na ukulele. A pak mi to furt hrálo v hlavě, to, co tam náhodou vzniklo. A potom na dalších cestách vznikl text.

Jaké jsou zatím reakce na ten singl?
Máme na to super reakce. Musím říct, že jsem se toho trošku bál. Hodně jsme zvažovali, jakým singlem začít, a nakonec jsme se všichni rozhodli pro tuhle písničku, protože i když byla v úplně jiném žánru, všichni jsme se pod ni dokázali podepsat. A řekli jsme si, že jestli to někdo nevezme, ať už z jakýhokoliv důvodu, je to jeho problém, protože my cítíme, že to fakt vychází z nás. A nakonec jsme měli spoustu příjemných telefonátů, kdy nám lidi tu skladbu chválili a byli nám vděční za to, že jsme vytvořili v týhle temný době něco pozitivního.

A jak se na to tváří vaši starší fanoušci?
Pro ty je to samozřejmě trochu šok a „zrada“. To jsou lidi, kteří nás třeba 5 let neslyšeli hrát a teď na ně vyskočilo tohle. Takže je pochopitelné, že byli trošku překvapení. Každopádně zatím převažujou pozitivní reakce a za to jsme moc rádi.

Hudba, kterou hrajete, se od začátku vašeho působení dost změnila. Dokážete určit nějaké hlavní příčiny a vlivy, díky kterým vaše hudba dospěla do tohohle stádia?
Těch věcí bylo hodně. Myslím, že nějakym vývojem prochází každá kapela. Určitě to ovlivnily hudební schopnosti, které kapela má, a díky nimž se můžeme pouštět do jiných vod. Pak je to samozřejmě i hudbou, která se ke mně dostává, protože je jasný, že písničky nevznikají z prázdnoty, ale má na ně vliv ta tuna hudby, kterou poslouchám. Poslední dobou mě hodně baví písničkáři, a to se na skladbě Vezmu tě s sebou hodně podepsalo. Takže to jsou ty hlavní vlivy – stárnutí, schopnosti a taky to, že nás nebaví hrát dokola furt to samý. Máme reggae jako základ, ale neškatulkujeme se. Myslím si, že držet se jednoho stylu je už celkově dávno přežitý. Ta hudba nabízí takových možností a je lepší dělat něco, co ti vzejde z hlavy, než se limitovat.

Fast Food Orchestra na koncertu v pražském Lucerna Music Baru Foto: archiv kapely

Co kromě písničkářů rád posloucháte?
Jsem hodně nelimitovanej. V mládí jsem poslouchal fakt jenom punk, hardcore a metal a vlastně všechno komerční mi vadilo. Například Green Day nebo Offspring už jsem neposlouchal, protože to prostě „nebylo ono“. A dneska si je klidně pustím a baví mě to. Žánrově poslouchám, co stíhám, je to hodně těžký, protože tý muziky je fakt hrozně moc. Zároveň mě ale poslední dobou baví takový ty tiktokový hity, co teď frčí. Sám jsem z toho překvapenej. Mě baví muzika jako celek, když je to zajímavě produkčně udělaný, když mě to zaujme, když jsou tam nějaký zajímavý zvuky, tak si to poslechnu jednou dvakrát. Pak když to tahá za srdce, což bývají právě takový ty různý folkový věci. A pak mám rád metal nebo hardcore, ale to si poslechnu radši na koncertě, než z desek.

A co se vám líbí na mainstreamu, když normálně posloucháte folkovou nebo metalovou hudbu?
Ta produkce. Hodně se u těhle věcí pracuje se zvuky, které jsou v jiných žánrech většinou nepoužitelné. Pak mě baví, že je to taneční. Zároveň to mám samozřejmě spojený s tím TikTokem. Když koukám na ty videa a ta písnička mě třeba ani tolik nebaví, tak mě zaujme to, co tam lidi tancujou, a pak si ji oblíbím. Má to drive, je na ní něco zajímavýho.

Máte nějakého oblíbeného českého interpreta?
Moc český interprety neposlouchám. Moje nejoblíbenější je asi Mňága a Žďorp. To jsem asi ještě nikdy nikomu neřekl, ale já se za to nestydím, naopak si myslím, že je to kvalitní kapela, která si zachovala svoji tvář. A určitě mě i něčím inspiruje. Pamatuju si, že někdy v roce 1990 jsem byl na Mňáze v Bunkru. V tý době jsem z toho byl hotovej, protože jsem poslouchal víc punkový kapely, docela šílený věci, a pak jsem najednou šel na tohle, na takovou melodickou muziku. A líbilo se mi to strašně moc v tu chvíli. A pak jsem to zase přestal poslouchat, protože jsem furt chodil na ty hardrockový kapely. 

A kapela jako celek má nějaký hudební vzor? Inspiraci?
Každý má svoje vzory. Každý z nás si něco poslouchá a něco ho inspiruje. Mě třeba hodně baví, a dost to klukům podsunuju, současný americký reggae kapely. Baví mě na nich to, že se nesnažej napodobit typický jamajský reggae se vším všudy, že si to dělají po svým, ale furt to je reggae. Někdo může říct, že nikdy nebudeš hrát reggae, protože nikdy nedokážeš napodobit ten jamajskej přízvuk, hlas a frázování. Ale to není pravda. Myslím si, že naše kapela by měla hledat inspiraci právě tady. Přijde mi, že tohleto reggae je oproštěný od tendence kopírovat tenhle žánr ve všech jeho podobách, ale bere si to, co ho baví… ten offbeat, tu druhou dobu, ten rytmus… a nasazuje na to třeba už trošku jinak vedený melodický linky. Tak v tomhle si myslím, že s klukama vidíme trochu cestu.