Blbec naše texty nepochopí, chytrý je nepotřebuje, říká kapela Koňe a Prase

Po osmi letech na scéně vydává trio z Valmezu s netradičním názvem Koňe a Prase první album Bramborové hity. Klávesistka Lenka Halová, bubeník Martin Janírek a baskytarista Viktor Mikulášek v otevřeném rozhovoru nešetří humorem.

Kapela Koňe a Prase Foto: archiv kapely

Kde berete inspiraci? Hudební i textovou.
Martin Janírek: Ze života. Z pozorování situací. Například písnička Stěhovák. Když jsem se stěhoval ze zámku tady ve Valmezu, říkal jsem si, že bych mohl napsat písničku z toho, co člověk prožije, když stěhuje mraky krámů. Spontánně to vzniká, na podněty ze života.

Takže skládáte jen vy, Martine?
MJ: Většinou asi já. Ale podílíme se na tom všichni. Není to tak, že bych měl hlavní slovo. Vymýšlíme to z jamů, prakticky na místě. 

Skladby tedy vznikají převážně z jamů?
MJ: Dalo by se to říct. Z marmelády spíš.
Lenka Halová: Martin ty texty dělá přímo na zkoušce. A já si třeba udělám druhou sloku až doma, v klídečku.

Jak vznikl název desky?
Viktor Mikulášek: To kvůli bicím. Kolikrát po koncertě nám bylo řečeno, že ty bicí buď hrajou naprosto přesně, nebo že to naopak zní, jako když se sypou brambory do sklepa. Tak proto bramborové hity. Nic víc v tom skrytého není. 

Takže jsou pro vás tyhle bicí, co znějí jako sypané brambory, charakteristické?
VM: Ano.

A proč zrovna Koňe a Prase?
MJ: Tak to je víc verzí.
VM: No a ta jediná správná. Když s náma ještě Lenka nehrála, jeli jsme s Martinem na první koncert. Předtím jsme si říkali různě, protože na tom nezáleželo, ale teď se po nás chtělo, abychom si vymysleli název. Po cestě do Ostravy nám kousek před Opavou přeběhl přes cestu kůň a za ním prase. Tak jsme z toho udělali název.
MJ: Taková je pravda. Ač se to zdá neuvěřitelné.

Kapela Koňe a Prase Foto: archiv kapely

A jak jste se všichni tři poznali?
VM: Když se vrátíme k tomu prvnímu koncertu, tak kamarád, co nás pozval, chodil s Lenkou na vejšku v Ostravě a nějak se spřátelili nebo co. A my jsme ho pak na oplátku pozvali do našeho rodného Valašského Meziříčí na společný koncert. A on na tenhle koncert pozval Lenku. Takže tady jsem si všimnul Lenky poprvé.
LH: Ale dělal, že si mě nevšímá.
VM: No dělal jsem, že si jí nevšímám. A pak ji oslovil Martin v jedné naší oblíbené hospůdce, jestli se k nám nechce přidat a hrát s náma na bicí. Pak se ty nástroje různě měnily a točily, až se to ustálilo a je to teď tak, jak to je.

A vy dva, Viktore a Martine, jste se poznali jak?
VM: My jsme se s Martinem potkali před tou stejnou hospůdkou. Protože, přestože je tam nejpříšernější pivo ve Valašském Meziříčí, chodí tam nejvíc fajn lidi.

Jak se vám podařilo prorazit z Valmezu?
LH: Asi až po tom, co jsme hráli s Midi Lidi.
VM: Ale vlastně ten náš první větší koncert, to už jsme byli Koňe a prase, byl v Brně, kam nás pozval jeden kamarád na takové trhy ručně vyráběných věcí, kde byl vždycky hudební, divadelní, nebo jiný doprovodný program. Takže vlastně ten nám dal první šanci hrát ještě někde jinde. A pak dělal festival, kousek od Valmezu, v Bystřici nad Pernštejnem, kam jsme byli taky pozvaní. A tam si nás teprve všimli ti Midi Lidi. Takže není pravda, že nás oni jako první vytáhli, protože ti si nás museli někde všimnout.

Kapela funguje osm let. Proč vydáváte album až teď?
VM: I když jsme se snažili, tak to dřív bohužel nešlo. A kdyby bylo po mém, tak ani tahle deska není venku, protože mi nepřijde, tak super.

Takže jste na tu desku měli vysoké nároky a furt to nebylo dokonalé.

MJ: No, šlo by to udělat prostě líp.
LH: Já si zase myslim, že v dokonalosti je nuda, takže mně se to líbí, tak jak to je. Asi by se to i jmenovalo jinak, protože tam jsou podle tebe hlavně nedokonalé ty bicí.
VM: Jmenovalo by se to jinak, ale bylo by to lepší.
LH: Ne, takle je to osobité.
MJ: To je osud, takle to mělo bejt.
LH: Osudobité je to.

Kapela Koňe a Prase Foto: archiv kapely

Máte nějaké oblíbené místo, kde rádi hrajete?
MJ: M-Klub ve Valmezu za mě.
LH: Za mě taky, protože tady máme nejvíc kamarádů a známých, tak je to tady vždycky takové rozjeté. A ještě je samozřejmě super Zubštějn, ten fesťáček, co nás právě tak trošku proslavil.
VM: A za mě ještě Praha a Brno kdekoliv.
LH: Kabinet Múz je super.
MJ: Kabinet hudebních hrůz, to je super. Ale všude hrajeme rádi, když jsou tam fajn lidi.

Všimla jsem si, že Martin v jednom rozhovoru odpověděl, že sláva, kterou jste získali díky Midi Lidi, byla falešná.
VM: To nemyslel vážně. My jsme hráli den před tím rozhovorem v Crossu a spali jsme třeba dvě hodiny v autě, protože jsme nebyli schopní se ten večer dostat na pokoj. Byli jsme rádi, že jsme ten rozhovor vůbec stihli. A byli jsme úplně marný. Takže Martin ventiloval negativní pocity kocoviny a řekl teda, že to byla falešná sláva, ale to nebyla pravda. On si to ani nepamatuje, takže netřeba to brát vážně.
MJ: Takže to byla vlastně pravá sláva. 

Letos jste měli křest, potom následovalo turné. Stihli jste ho dokončit?
LH: Měli jsme jen jeden koncert.
VM: Jeden z pětadvaceti domluvených.
MJ: My jsme po osmi letech dokončili desku, a pak jsme měli vyrazit konečně na turné, které se nekonalo.

A plánuje v něm pokračovat, až to bude možné?
LH: Já nevím, jestli se vůbec otevřou nějaké hudební kluby, jestli všechny nezkrachovaly. Jako úplně zadarmo se nám taky nechce jezdit po všech čertech, že? To už jsme si užili dost.
VM: Aspoň na benzín třeba kdyby někdo něco dal.
LH: Rádi podpoříme nějaké fajn kluby, ale zase si musíme aspoň na ten benzín vydělat.

Jaké jsou vaše ambice po natočení první desky?
VM: Já bych chtěl natočit desku, se kterou bych byl spokojen.

Takže to je další level? Aby byl i Viktor spokojený?
MJ: Ano. Jako do zahraničí s českýma textama se nám moc nechce, maximálně Slovensko, možná Polsko.

Ani v Polksu byste to nezkusili se skladbou v angličtině?
MJ: To ani náhodou, já neumím anglicky ani říct, jak se jmenuju.
LH: Ale hráli nás na francouzském rádiu, a dokonce i na americkém, nashvillském.

Jak se vám to podařilo?
VM: Nikdo neví, jak jsme se tam dostali.
LH: Netlačili jsme se nikam, to si někdo asi našel na Bandcampu.
MJ: Hráli jsme dokonce i za velkou louží.
VM: A dokonce v tom francouzském rádiu jsme byli vyhlášení jako deska týdne. Takže to byl velký zázrak.
LH: A máme i jednu francouzskou fanynku, co nám posílala fotku s deskou.

Kapela Koňe a Prase Foto: archiv kapely

Kdybyste měli říct, co chcete svou hudbou předat lidem…
MJ: Určitě pobavit lidi, ale taky…
LH: …předat osvětu.
MJ: Ano. Ale nejhorší je, že blbec ty naše texty nepochopí a chytrému je to jasné. Vlastně vůbec nevím, jestli to má nějaký dopad. Lidi, co chodí na naše koncerty, většinou ví, že bychom se měli chovat k naší planetě hezky. A když se tam náhodou nachomejtne nějakej trouba, tak se tomu vysměje. Když si někdo na naši kapelu vzpomene, až bude jíst tatranku a bude chtít vyhodit obal, nebo až bude pít kyselku a bude chtít vyhodit petflašku do lesa, a řekne si „jejda, Koňe a Prase, radši to vezmu do báglu a donesu to domů“, tak to budu fakt šťastný. Ale zatím teda, podle toho, co pozoruju v lese, si spíš říkám, že si koupim brokovnici a budu to řešit trošku ještě jinym způsobem.
LH: On si dělá srandu.
MJ: Ale to bych byl rád, kdyby si lidi díky nám řekli, nebudeme prasata, stačí nám Kůň s Prasetem, donesem to všechno domů a roztřídíme. Měl jsem i text „v lese místo listí, igelitové sáčky šustí“, to se nakonec nepoužilo, ale to je realita. 

Dokázali byste nějak vymezit hudební styl, který hrajete?
LH: Oni už nám to nějak vymysleli, ne?
MJ: Viktor říkal Top Pop.
VM: To bylo kdysi.
LH: Teď už jsme eko, disko…
VM: …punk, underground.
LH: Takže od každého něco.
MJ: Od každého něco a ve finále vůbec nic. Jak byste to nazvala vy?

Nevím, nějak alternativně. Směska Michala Davida, rokenrolu a docela příjemného country.
LH: Super!
MJ: Zkrátka a dobře všehochuť.
LH: Country je super!
MJ: A když jste si tu desku poslechla poprvé, měla jste ten pocit, že už ji nikdy v životě nechcete slyšet?

To jsme si právě prohodili role?
Všichni: Přesně tak!

Mě to moc bavilo. 
MJ: Takže je teda šance, že si tu desku třeba pustíte ještě jednou?

Určitě je. Ale zpátky k mým otázkám – co vy rádi posloucháte?
LH: Já skoro všechno, furt se vracím k Zuzaně Navarové a k Haně Hegerové. A pak nějaké novější české písničky, například mě teď zaujali Good Times Only. Měli jsme s nima taky hrát, bohužel to asi nevyjde. 

Takže spíš česká hudba?
LH: No, hodně české písničky.
VM: Já hudbu neposlouchám, ale když už někde nějaká zní, tak se mi to líbí. Skoro nic mě neurazí.

A jak je možné, že neposloucháte hudbu a sám ji tvoříte? Musíte přeci z něčeho čerpat?
VM: No, ale nevzniká to z toho, co poslouchám, ale z věcí, na který se dívám, třeba.
MJ: Já to mám podobně jako Viktor. Dřív jsem poslouchal muziku hodně, ale teď úplně minimáně.

A jako muzikanti se nezajímáte o to, co dělají vaši kolegové?
MJ: To se asi nezajímáme. Třeba o existenci Midi Lidi jsem věděl, ale teprve až jsme s nima začli hrát, tak jsem si je pořádně poslechl a líbilo se mi to. Ale normálně na koncerty nechodím. Já bych nešel na fesťák jako posluchač. Před dvěma lety jsem byl na Colours of Ostrava a po deseti minutách jsem utekl.
VM: To já zas festivaly miluju.
LH: No vidíš, tak nějaké kapely se ti tam musí líbit? Nebo ty máš rád tu atmosféru, viď?
VM: Ano, jde o tu atmosféru a jsou tam samozřejmě skvělé kapely, ale není to tak, že bych si tam jednu vyčíhnul, a pak ji sjížděl. Spíš, že jsou tam lidi, všichni se baví, hraje dobrá muzika, to mám rád.