Když černá je bílá, aneb Tvoje tvář jako bizár na druhou

Stará známá pravda, že k nám ze Západu nakonec doputuje vše – od jazzu, přes žvýkačky až po politickou korektnost – se potvrzuje i v případě pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Po vzoru zahraničí tu už neuvidíte nabarvený obličej.

Asi se nepočítám mezi fanoušky pořadu Tvoje tvář má známý hlas, ale kdyby v něm diváci už nikdy nemohli slyšet písně Arethy Franklinové, Michaela Jacksona nebo třeba Stevieho Wondera, přišlo by mi to upřímně jako škoda.

Oč jde? Zahraniční majitel licence k franšíze Your Face Sounds Familiar si vymínil, že v pořadu „musí zmizet namaskovaní černoši v podání bílých vystupujících“, jak píše například Echo 24. To by v zemi, která se černými herci a muzikanty zrovna nehemží, logicky znamenalo, že o skladby takových umělců přijdeme. Ale ne. Roman Vojtek se opět převlékl za Arethu. Jen si tentokrát nenabarvil obličej. Což je vlastně bizár na druhou.

V boji proti politickému útlaku formou umělého vyrovnávání nerovností a odčiňování dávných křivd přebíráme (zde asi s ohledem na licenci nutně) zahraniční postoje a zvyklosti, a to bohužel naprosto nekriticky a bez ohledu na kontext. Případem rasismu v Tváři jsme se zabývali už loni na podzim.

Zapojme kontext!

Obdobnému tlaku od západních fanoušků čelila například počítačová hra Kingdom Come: Deliverance. Ta se odehrává na Sázavě v dobách, kdy spolu bojovali Václav IV. a Zikmund Lucemburský a samozřejmě se objevily stížnosti na nedostatek rasové diverzity. Tvůrci si naštěstí dokázali obhájit dobové reálie, a tak se mezi zbrojnoši, poddanými ani šlechtou raného 15. století nemuseli objevovat černošští či asijští hrdinové.

Mimochodem, bez jakéhokoliv citového zabarvení používám slovo černoch, protože mám pocit, že „barevní lidé“, což je doslovný překlad politicky korektního termínu „people of color“, by v tuzemském prostředí působil daleko urážlivěji. Však si to zkuste říct nahlas, že je někdo „barevnej“!

A tím se obloukem vracíme na začátek. Nejdůležitější ze všeho je kontext. Naši předkové díky bohu nebyli ani otrokáři, ani se ve velkém neúčastnili genocid, takže si můžeme díky naší vyhlášené holubičí povaze s úlevou vydechnout. My v tomhle nejeli, nemusíme si teď klekat.

Ale musíme se vyvarovat „black face“, bezpochyby ostudné praktiky používané jinými a jinde k rasovému výsměchu, v našich televizích. Proč ne, tak tedy černošské muzikanty nebudeme v tom bláznivém kabaretu připomínat, nemáme prostě dostatek vhodných protagonistů. Ale že to skončí tak, že si bílý herec s bílou tváří bude hrát na Arethu Franklin a my se budeme tvářit, že je to tak v pořádku a ještě jsme napravili nějakou starou křivdu, to je tedy situace, o které jsem nikdy nevěřil, že může nastat.

Žijeme v bláznivém světě. Jedna jistota však zůstává – jestli je to tak „správně“, nebo ne, rozhodne nakonec stejně divák a jeho přízeň.