Netradiční Andělé měli nápad, Mišík se hlavně uctíval

Dvě hlavní sdělení se budou rozebírat po sobotním vyhlášení Cen Anděl za loňský rok. Za prvé, sošky se rozvážely přímo k interpretům, za druhé Vladimír Mišík jich má šest. Dobrá zpráva je, že se oceňovala skutečně kvalita, a to napříč žánry.

Vladimír Mišík a jeho šest Andělů, které získal za desku Jednou tě potkám. Foto: František Ortmann, Ceny Anděl

Koronakrize znemožnila živý přenos udílení prestižních hudebních cen, které se mělo konat už na konci března. Nakonec pořadatelé vymysleli střihový pořad, který letošní vyhlášení nahradil. A řešení to nebylo vůbec špatné. Těch 70 minut uteklo celkem svižně. Ewa Farna v roli moderátorky byla vtipná. Dokázala si udělat legraci sama ze sebe, ale nešetřila ani ostatní, třeba, když si od kapely Mandrage půjčila dodávku se slovy: „Vy už ji nebudete potřebovat.“

Hugo Toxx se soškou za nejlepší rapové album roku 2019 Foto: František Ortmann, Ceny Anděl

Také forma předávání Andělů byla vesměs příjemná. Jen slíbené autentické reakce nemohly logicky vyjít na sto procent. Přeci jen, když taháte kapelu Nocadeň na česko-slovenské hranice až z Košic, asi to nemůže být kvůli ničemu jinému, než z důvodu předání sošky za Slovenské album roku. Také některé předstírané rozhovory s interprety asi byly celkem průhledné. Na druhou stranu, nošení andělů do hospody Vladimíru Mišíkovi své kouzlo mělo. Tedy aspoň ze začátku. Zřejmě nejvíc bezprostřední byla reakce Huga Toxxxe, který získal sošku za album 1000 v kategorii Rap. Hugo, který s deskou vyhrál už i cenu Apollo, po oznámení pronesl: „Jdi do pr*ele!“

Co se ovšem tvůrcům tohoto pořadu musí nechat, byly povedené nápady na prostředí hudebních vystoupení naživo. Chinaski si tak zahráli na osiřelém Letišti Václava Havla, Paulie Garanad na Automotodromu v Brně, Mirai v prázdné O2 areně nebo Richard Krajčo v kostele v Neratově, kde zpíval poslední hit Karla Gotta Srdce nehasnou.

Což nám nahrálo na kategorii překvapení. Zmíněná píseň totiž neuspěla mezi Skladbami roku, kde zabodovala zhudebnělá báseň Václava Hraběte Jednou v podání Vladimíra Mišíka. Hrabě se skloňoval i ve spojitosti s hudebním publicistou Jiřím Černým, který byl jako první nemuzikant uveden do Síně slávy a jenž básníka objevil veřejnosti. Jestli v něčem nebyla absence živého přenosu fér, tak právě u této kategorie, protože zrovna Černý by si standing ovation plného sálu zasloužil. Další milé překvapení bylo i mezi sólovými interpretkami, kde v minulých letech často vyhrávaly mainstreamové zpěvačky, leč tentokrát se dostalo na Beatu Hlavenkovou. A také dvě ceny pro projekt Zvíře jménem podzim jsou dobrou známkou toho, že mnoho ze 365 akademiků opravdu nad hlasy přemýšlí a dá šanci vyniknout i méně známým, přesto kvalitním interpretům.

Do Síně slávy uvedl Jiřího Černého loňský laureát Michal Prokop. Foto: František Ortmann, Ceny Anděl

A jak to bylo s tím Mišíkem? Jeho deska Jednou tě potkám, první po dlouhých letech bez Etc…, je výtečná, o tom není sporu. Jen těch šest sošek Jaroslava Róny ze šesti nominací trochu zavání podtextem: Dejme to všechno zasloužilém bardovi teď, třeba už nebude příležitost… Ono totiž mít nominace ve dvou různých žánrových kategorií je už samo o sobě zvláštní. A když v jedné z děkovných řečí v tomto kontextu zaznělo, že je deska nadžánrová, pak se divím, že nebylo nominací třeba deset. Možná by i Hugo Toxxx nechal rád Mišíkovi svého anděla. Snad jen kategorii Sólová interpretka opravdu vyhrát nemohl.

Svižný pořad měl i dvě drobné vady. Za prvé, některý vtipy v podání Farné se zkrátka nepovedly, třeba vystupování z auta. A za druhé – všechna čest firmě Coca Cola, že přispívá na tuzemskou hudbu, ale product placement během celého pořadu už byl na hraně únosnosti a především závěr ve mně vyvolal pocit, jako bych měl hypoglykemii. Za rok bude Andělům třicet, tak snad se zase potkáme společně v rámci slavnostního večera a snad, třeba i díky karanténě, letos vzniknou opět tak kvalitní desky, že půjdou sošky do těch nejlepších rukou.