Svět se zbláznil. Rádio bez zpěvu, koncerty jako recitály

Když se na sociálních sítích jedna paní zeptala ministra zdravotnictví Romana Prymuly, jestli nařídil zákaz zpěvu jako pomstu předchůdci Adamu Vojtěchovi, který se zpěvu věnuje, současný šéf resortu se rozesmál. Skutečným zpěvákům však do smíchu není.

Vtip od kolážisty TMBK sdílel na svém Instagramu i sám Mareš. Foto: TMBK

Jak by vypadaly písně beze slov, ukázala v pondělí v Ranní show Evropa 2. Po celé tři hodiny Leoš Mareš a Patrik Hezucký pouštěli spoustu slavných světových hitů v podobě instrumentálek. Až na několik výjimek – například píseň Svalnatec od samotného Mareše, protože ten nezpívá, jak po Prymulově zákazu vtipně glosloval kolážista TMBK. Ale ať už zněla éterem Bohemian Rhapsody od Queenů nebo Amerika od Lucie, byl to vesměs smutný poslech. Stejně měl člověk chuť si zpívat. Snad jen díla vážné hudby či česká hymna hraná na závěr potěší ucho i beze slov. Ostatně v oné Americe se za normálních okolností hned na úvod zpívá: „Nandej mi do hlavy tvý brouky a Bůh nám seber beznaděj.“ Naději však zpěvákům a kapelám u nás už poněkolikáté letos sebral ministr zdravotnictví.

Jistě se mnohým také vybavila slova písně Veličenstvo kat od Karla Kryla: „Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat.“ No, psát nám naštěstí ještě nezakázali, a tak můžeme napsat, že zákaz zpěvu je nesmysl ve srovnání s tím, že se zachovala činohra, kde toho někteří herci „naprskají“ skoro stejně až do publika, jako zpěvák na koncertě do mikrofonu.

Někteří interpreti nicméně pokračují vesele dál. Například Karel Plíhal bude mít místo koncertů recitály, protože mu úředník povolil, že vlastně na svých vystoupeních z velké části mluví. A není sám. Podobné ambice jsem čekal třeba u raperů, kteří vlastně nezpívají, ale spíše vyprávějí a na mnohé koncerty těch známějších se na nejbližší dny stále prodávají vstupenky. Ale možná jen pořadatelé dané vystoupení ještě nestihli zrušit.

Hudebníci, kteří zpěv neprovozují, pokračují dál. Ale například Česká filharmonie musela dva vyprodané abonentní koncerty v tomto týdnu kvůli omezení na pět set lidí v sále rozdělit a v jeden večer bude hrát dvakrát to samé vždy pro polovinu publika.

Je jasné, že mnohým z nás bude zpěv chybět. Tak jako studentům večerní školy ve filmu Marečku, podejte mi pero!, když prosí profesora češtiny, jestli si můžou zazpívat, protože nemají hudební výchovu. Jenže hudebku teď nemá nikdo. A kdo může a kdo nemůže do školy, v tom aby se čert vyznal.