Světlo na konci tunelu je reflektor protijedoucího rychlíku Arenberger

Už v pátek 23. dubna měla pražská Lucerna opět ožít hudbou. Na koncert se měli dostat jen ti, co budou mít negativní výsledek testu, díky čemuž pořadatelé doufali zajistit výjimku od ministerstva zdravotnictví. Nestalo se tak.

I přičiněním ministra Petra Arenbergera zůstanou hudební kluby zase prázdné. Foto: John Matychuk, Unsplash

Cynici zpravidla tvrdí, že pověstné světlo na konci tunelu bývá nejčastěji reflektor protijedoucího vlaku. Spíše tedy zpečetěný osud než vysvobození. Světélko naděje pro hudební nadšence sliboval projekt Cesta ze tmy, tím supícím kolosem v protisměru se stal ministr zdravotnictví. 

Organizátoři Cesty ze tmy měli koncerty ve Velkém sále pražské Lucerny vymyšlené na poměry doby docela hezky. Dovnitř bude moct jen tisíc lidí, v ceně vstupenky bude šetrný PCR test, který každý účastník podstoupí v odběrové sanitce buď den před vystoupením, nebo odpoledne v den konání. Teorie tedy říká, že dovnitř se dostanou jen neinfekční lidé a ideálně si budou moct koncert užít i bez respirátorů. Na programu jednotlivých večerů měla být kapela Jelen, zpěvačka Olga Lounová, Václav Neckář či Janek Ledecký.

Na základě zmíněného systému se pořadatelé oháněli „příslibem udělení výjimky ministerstva zdravotnictví“, což na první dobrou mohlo působit, jakože projekt má zelenou, maximálně jej někdo bude sledovat a případně ho zarazí, kdyby to nefungovalo. Důraz je ovšem potřeba dát na slovo „příslib“, což v případě aktuální vlády neznamená vůbec nic.

Nečekal jsem, že jako hudební publicista budu muset skloňovat jméno ministra zdravotnictví tolikrát jako za poslední rok. První pád Vojtěch, druhý pád bez Prymuly, oslovujeme voláme Blatný, je nám to prd platný (tomu jsme ani článek nevěnovali, protože za jeho ministrování se na muziku ani nepomyslelo) a konečně jsme tu zkejsli s kým, čím Arenbergerem. 

Jsem ten poslední, kdo by se mohl někomu posmívat za vadu řeči, ale ministrův lehce šišlavý tón s příměsí arogance i ignorance a snad jen pro politiky vyhrazeným mixem neschopnosti směrem k plebsu s všehoschopností mě dokázal rychle otrávit. Vždyť uplynulo jen pár dní ve funkci a Arenberger už stačil zklamat sportovce nebo každého, kdo by měl důvod přivést na jedno místo třeba deset lidí. Teď jsou na řadě ti, kterým chybí živá muzika. 

Na druhou stranu očekávat cokoliv od státu, který si zvykl zakazovat a vyžívat se v tom, vykazuje znak naivity. Na koncerty, jaké známe, si prostě budeme muset počkat ještě nějakou chvíli. Chápu snahu pořadatelů tu hudbu lidem zprostředkovat za každou cenu a vlastně tomu fandím. Ovšem stále visí ve vzduchu otázka, jestli každé další zklamání podobného druhu lidi morálně nezdeptá ještě víc. Není horší naděje než ta, která se nakonec – a pokolikáté už – ukáže být marnou.