Gott byl největší legendou a choval se gentlemansky, vzpomíná Harazin

Podílel se na písni pro Karla Gotta a jeho dceru Charlotte. Skladbu Stella věnoval i dceři šéfkuchaře Přemka Forejta. A už osmnáct měsíců abstinuje. „Přepíjel jsem klacky na cestě. To byl můj největší démon,“ říká Petr Harazin z kapely Nebe.

Jak vás napadlo napsat píseň pro Přemka Forejta o jeho dceři?
Kluci z kapely provozují u nás v Havířově Jazz Club a součástí bohatého kulturního programu byla i talkshow, kterou jsem uváděl. Přéma byl naším hostem hned v první epizodě, a když jsem se připravoval na rozhovor s ním, četl jsem v různých článcích, že rád hraje na kytaru a zpívá si. Chtěl jsem, aby se naše talkshow od ostatních odlišovala, že by třeba bylo fajn, dostat po rozhovoru šéfkuchaře za mikrofon. Tak jsem napsal tuhle jednoduchou písničku. Přemkovi se zalíbila natolik, že jsme se ji rozhodli nahrát. Z jeho strany to bylo jednak krásné gesto, aby dceři v dětství zanechal odkaz, na který může vzpomínat do konce života, a zároveň jsme mu písní splnili jeho sen.

Překvapilo vás, jak zpívá?
Upřímně mě to nepřekvapilo. Zpěv je pro člověka hrozně přirozený. Vždyť na konci videoklipu si zpívá i jeho malá dcera a má to své kouzlo. Musíme brát v potaz, že píseň byla opravdu napsána jako kabaretní vystoupení, žádná složitá árie to není. Ale má text, který Přemek zpívá od srdce, a to je hlavní. Zpěv není jen o technice a intonaci. Podle mě jde především o to, jestli dokáže píseň vzbudit emoce. A to se myslím povedlo na sto procent. Já bych to klidně přirovnal k vaření. Můžete začít s jednoduchými surovinami. A buď to odfláknete a vznikne šlichta, nebo tomu dáte péči, radost a trochu víc času a uvaříte perfektní jídlo.

Nebudete nějak spolupracovat dál? Jeho hlas by mohl tvorbu kapely Nebe docela oživit, ne?
Budeme. Vznikla mezi námi skvělá chemie a opravdu ho to hrozně baví. Jezdí za námi na zkušebnu, hrajeme a zpíváme. Pořád však platí to, že je a bude šéfkuchařem a tohle bude dělat jako koníček tehdy, pokud zrovna bude mít čas.

Téma otce a dcery se vás drží – na podobném principu vlastně stojí píseň Srdce nehasnou Karla Gotta. Když přišla nabídka podílet se na skladbě pro Gotta, váhal jste, nebo to byla jasná volba?
Neváhal jsem ani minutu, protože to byla nabídka, kterou člověk nemůže odmítnout. Velice si toho vážím. Ta návaznost na skladbu Stella pak byla taková, že když jsem píseň psal, tak jsem Přemka znal opravdu okrajově a nevěděl jsem, o čem jiném psát, než o jídle a jeho dceři.

A je to pro hudebníka vaší generace pořád „big deal“ napsat píseň pro Gotta?
Nevím jestli je to otázka generace, nebo samotného člověka. Někdo by nad tím mohl mávnout rukou, ale já jsem hrozně vděčný za to, že jsem se díky Richardu Krajčovi dostal do svých třiceti let do repertoáru největších českých zpěváků. Zároveň jsem však šťastný za každého interpreta, který mě osloví, protože je to známka toho, že to co dělám, dělám dobře a to mě činí spokojeným.

Když vznikala píseň Srdce nehasnou, věděl jste, jak na tom Gott je? Věděl nebo tušil jste, že to bude jeho poslední singl?
Věděl jsem to přes Richarda, který celou komunikaci zajišťoval. Celý ten mediální humbuk kolem mistrovy nemoci vznikl až o několik měsíců později.

Teď si připomínáme rok od jeho odchodu. Čím podle vás byl (a je) Karel Gott pro českou hudební scénu?
Myslím si, že vším. Je bezesporu největší nejen hudební legendou, kterou naše země má. Už jen to, že se o něm pořád bavíme v přítomném čase. Osobně jsem ho poznal jen letmo a jsem za to hrozně rád, protože se choval velice gentlemanským způsobem. Myslím, že to byl člověk, který měl obrovský životní nadhled.

Loni v rozhovoru pro Právo jste řekl, že jste se v minulosti vlastně snažil přepít neúspěchy s kapelou. Po léčení teď abstinujete. Projeví se to nějak na fungování Nebe?
Projevuje se to už druhým rokem v tom, že jsem především duševně úplně někde jinde, než jsem býval. Měl jsem totiž v hlavě jen jediný cíl, šel jsem si za ním, jak by řekl Petr Fiala, furt rovně. A když na té cestě byly klacky, nedokázal jsem najít jinou trasu. To byl můj největší démon.

A konkrétně – co chystáte s kapelou v blízké době?
Krátce po Stelle vydáme další singl, na který máme už dva roky hotový klip se Štěpánem Kozubem v hlavní roli. Máme celou řadu dalších skvělých písní na kterých intenzivně pracujeme a budeme teď solit jednu za druhou. Mým velkým cílem je pokořit hranici sto koncertů za rok, ale v téhle době je složité říct, jestli budou vůbec nějaké.

A pokud by se nějaké neúspěchy zase objevily, jak to budete sám se sebou řešit?
To je upřímně nejlepší otázka, na kterou se mě za těch osmnáct měsíců, co nepiju, kdo zeptal. A věřím, že mám velmi dobrou odpověď. To že abstinuji, neberu totiž jako největší výhru, která se mi přihodila. Za tu považuji umění naučit se nemít od sebe přespřílišná očekávání a pracovat denně na hodnotách, které mi přinášejí radost, a vytěsnit ty, které mě štvou. Při tom posledním rozhovoru jsem taky řekl, že se mi daří, na co sáhnu, ale to se za rok změnilo a logicky přišlo i několik neúspěchů. Chtěli jsme zpívat duet s Martou Kubišovou, Annou K nebo s Davidem Stypkou. Všichni nás odmítli. Chtěli jsme do písně Stromy naše spřízněné kamarády z branže Richarda Krajča, Miraie nebo Marka Ztraceného. A taky nás všichni odmítli. Dokonce díky tomu celý projekt málem zkrachoval a vím, že před dvěma lety bych to řešil každou noc v baru se svými přáteli u piva a brečel o tom, jak je svět nespravedlivý. Ale my jsme to dokončili, vznikla z toho krásná píseň. A když si nakonec sečtu ty úspěchy a neúspěchy, mám z toho hroznou radost a zároveň vím, že čím více těch kroků k úspěchu uděláme, tím šťastnější budu, přestože to samozřejmě s sebou přinese i dílčí šlápnutí vedle.