Jako by z počítače voněla malinovka! Rock for People se „konal“ virtuálně

Zažili jsme za poslední rok hodně, ale že budu psát reportáž z hudební akce, kterou celou strávím doma u počítače, bych se opravdu nenadál. Nedělní Rock for People In the Game tuhle možnost přinesl. A byl to zážitek, byť trochu bizarní.

Některé detaily (jako koláže od TMBK na dveřích od toitoiek) jsou vážně vtipné, ale fakt někdo vyhledává chatovací zónu (kruhy na zemi) zrovna tady?

Poslední lednový den, teploty na horách klesají notně pod minus dvacet stupňů a já spolu s bandou dalších nadšenců se v roztodivných oblečcích svých avatarů proháníme po sluncem zalitém areálu královéhradeckéfo Festivalparku.

Úderem sedmé večerní tu začíná Rock for People. Samozřejmě ne klasický festival, vše se odehrává jen ve virtuálním světě, ale ta atmosféra je skoro stejně nakažlivá jako v realitě. Když procházíte kolem trucku Mall.tv, tak začne bez vyžádání hrát, takže dostáváte i typický zvukový smog.

Jak prošvihnout online koncert

Vstupné činí lidových sto padesát korun, naistalujete aplikaci a rázem jste jako v jiném světě. Jistě, soudobé gamery asi grafika jako z devadesátkových stříleček úplně neosloví, ale pro nás boomery, co jsme trávili noci u Dooma dvojky a před vyhlazenými pixely jsme vždy preferovali hratelnost, nemáme výtek.

První velkou výhodou, pokud pomineme tu dekadentní možnost vysedávat u koncertů ve spodním prádle, je fakt, že do vás nikdo nestrká. A pokud jo, je vám to fuk. Taky žádní obsedantní zvedači telefonů, kteří si půl vystoupení musí natočit, v tomhle světě neexistují. Zato usedlejším náturám brzy začnou lézt krkem ti, kteří se nadopovali RedBullem a kolem pódia teď lítají jak roj hodně splašených včel. Asi každý hudební zážitek musí mít svou otravnou rovinu.

Doufejme, že to nebude nutné, ale pokud by se takovéhle festivaly měly stát novým standardem, museli bychom si osvojit i zcela jiné návyky. Tak třeba v reálu víte, že když dorazíte zkraje programu, můžete se klidně na pěkných pár hodin někam zašít, než bude potřeba vyrazit na hlavní hvězdy.

Ve skutečném Hradci by to byl asi VIP bar, v pohodlí domova to znamenalo, že jsem si po sedmé poslechl úvodní slovo ředitele festivalu Michala Thomese, zaběhl na jeden koncert do šapitó a šel plnit manželské povinnosti (tedy uvařit večeři a dokoukat aktuální týden Prostřena, lockdowny si žádají pravidelný režim). Když jsem krátce po deváté aplikaci znovu zapnul, areál byl poloprázdný a z pódií burácela už jen afterparty. A sakra.

No jo, kdo by četl program tak důsledně, aby si všiml, že jednotlivé sety byly třeba jen dvacetiminutové. Jak někde v pětašedesátém na stadionu na Beatles!

Pěkně rozpálená hra

Téměř dokonalý zážitek měli nejspíš ti, kdo na Rock for People In the Game „vyrazili“ s celou partou. Pak už stačilo jen zapnout mikrofon a kameru a bylo to skoro jako doopravdy. Pro osamělé návštěvníky tu byly přichystané chat zóny, kde se mohl družit prakticky každý s každým. Tedy asi. Já se těmhle sociálním kontaktům většinou vyhýbám i na živo a konverzovat s neznámými na dálku se mi už vůbec nechtělo. Takže tenhle aspekt jsem neokusil.

Ale zážitek to byl na každý pád. Dobře, možná že opojná vůně piva, malinovky a propašované trávy byla jen vsugerovaná, ale rozhodně se pořadatelům „herního“ Rock for People povedlo dát lidem okusit jaké to bylo ve starých dobrých časech, a dát trochu naděje, že se to zase jednou vrátí.

Jo a můj nový MacBook bez větráčků, který se na většinu větších úkonů tváří, že se nic neděje, a zvládá to s pomyslným prstem v nose, hicoval v neděli večer tak, že mohl sloužit v posteli místo termoforu. Klobouk dolů, že se takovouhle obří parádu vůbec podařilo rozchodit.