Kapela Epydemye: Kamarádi mají cynické poznámky, že teď jedeme světové turné

Jihočeská skupina Epydemye není na scéně žádným nováčkem. Vydala čtyři desky, získala žánrového Anděla a ročně odehraje kolem padesáti koncertů. Tedy do dob, než přišla koronavirová krize. Čemu se věnují místo vystupování, prozradili Mirek a Lucie Vlasákovi.

Kapelu Epydemye tvoří (zleva) Mirek Vlasák, Lucie Vlasáková a Jan Přeslička. Foto: Lenka Těšínská

Proč zrovna název Epydemye?
Lucie: Původně jsme měli vymyšlený jiný, řekla bych docela seriózní a líbivý název. Jenže první plánované vystoupení zhatila chřipka. Všichni jsme lehli s horečkami. Když jsme po několika dnech přijeli zahrát na jeden malý rodinný festival, vtipálek pořadatel nás zapsal jako kapelu Epydemye. Nám se ten název docela líbil, a i když co nás spousta lidí začala odrazovat, že je to moc agresivní, že to budou všichni špatně psát, rozhodli jsme se zůstat Epydemye. Takže taková pubertální, trochu vzdorovitá volba, která nám rychle přirostla k srdci. 

Setkáváte se v dnešní koronavirové době s narážkou na váš název kapely?
Mirek: Nestává se to, až na občasné lehce cynické poznámky našich kamarádů, že teď jedeme světové turné. 

Plynou z toho nějaké nevýhody?
Lucie: Zatím se nestalo, že by nás kvůli našemu názvu nějaký pořadatel odmítl, jsme všichni na jedné vlně.

Říkáte o sobě, že jste pozitivní živelná kapela, ale teď živá hudba dostává dost na frak. Snažíte se hledat jiné cesty, jak lidem dělat radost?
Mirek: Online streamování nám vždycky přišlo jako slabá náhrada živého hraní, takže jsme na jaře byli nejdřív nějakou dobu neaktivní. Pak jsme začali vysílat živé Epycasty, ale nebyly to koncerty, spíše příběhy ze života kapely, rozhovory s lidmi okolo kapely nebo povídání o místech, která máme rádi. 

Byl o vysílání zájem?
Mirek: Snad jsme tím fanouškům udělali radost. 

Co vůbec v této zvláštní době dělá radost vám?
Mirek: Sami si teď děláme radost na zkouškách, máme nové vybavení a těšíme se, až s tím vyjdeme ven. Užíváme si každý koncert, ale tentokrát to po tak dlouhé pauze bude asi fakt výbuch. 

O budoucnost hraní se nebojím, lidé budou hladoví 

Co děláte s volným časem? Vaše kapela za rok přeci jen odehrála asi padesát koncertů.
Mirek: Jarní pauza nám vlastně přišla vhod, protože jsme měli více času na dobudování komunitní školky, která nám dělá velkou radost a našim dětem taky. A protože se na ni nabaluje čím dál tím víc rodičů, děláme tak radost i lidem kolem sebe. 

Lucie: A teď chceme pokračovat i komunitní základní školou. Spoustě rodičů otevřela karanténa oči a udělali si představu o systému školství, třeba teď budou chtít děti vzdělávat jinak.

Takže berete tuto „koronavirovou výluku“ pozitivně?
Mirek: Snažím se ji brát pokud možno z pozitivního nebo alespoň neutrálního hlediska od začátku. Když odmyslím, že jsme nemohli jezdit hrát, tak pro mě osobně se v době karantény až tolik nezměnilo, pracuji už dva roky z domova a s dětmi trávíme většinu času. Obchodní centra ke svému životu nepotřebuji. Každý den vyrážím na kopec a do lesa a zatímco obvykle jsem tam úplně sám, na jaře jsem v lese potkával celé rodiny, to je třeba jeden z pozitivních efektů. A je jich víc. Škoda, že k nim lidi potřebují až tyhle impulzy. 

Koncertování vám tedy nechybí? 
Mirek: Hraní mi pochopitelně chybí, na druhou stranu mi ty tři měsíce bez koncertů krásně srovnaly životní režim, který je na cestách docela náročný. I když hraní milujeme, myslím, že pro nás pauza není nic fatálního, už jsme ji zažili dvakrát po narození dětí. Máme stokrát objetou celou republiku, takže kapela podle mě stojí na pevných základech. 

Nebojíte se, že přijdete o fanoušky?
Mirek: O budoucnost hraní se nebojím, lidi budou po muzice hladoví. Ale šest měsíců bez hraní i v dalším roce už by opravdu bylo nepříjemné, pro spoustu lidí v naší branži likvidační. Vážím si kolegů muzikantů, kteří nečekají, nekecají a jdou pracovat. A pokud my muzikanti skončíme na čas jako pokladní u kasy, začneme si těch nevděčných profesí více vážit a třeba se pak vrátíme k naší práci s větší pokorou.    

Děti jsou inspirací pro tvorbu

V jedné z vašich skladeb zpíváte, že vám děti obrátily život na ruby. Je tvorba s nimi obtížnější?
Mirek: Myslím, že jsou naopak inspirací pro tvorbu. Obtížnější období bylo spíše dřív, když byly úplně malé. Člověk se příliš nevyspal a navíc ještě nemohly naplno hlídat babičky, takže odjezdy na koncert byly občas náročné a návraty okamžité. Dnes už je to vlastně v pohodě. Děti obrátí život naruby asi každému, ale radost z nich daleko převyšuje starosti. 

Teď už s vámi i koncertují? 
Lucie: Dřív jsem si myslela, že vzít děti na pódium, je trochu laciný trik. Všichni v publiku se hned rozněžní, usmívají, začnou natáčet. Jenže po letech a po dětech chápu, že důvody jsou jiné. Je to opravdu silný zážitek sdílet pódium se svými dětmi. Nejen pro nás. Naši synové o tom vždy mluví ještě několik dní. No a navíc, se u toho všichni v publiku rozněžní, usmívají a natáčejí.

Budou děti součástí vaší kapely?
Mirek: Děti jsou jen občasnými „hosty“ našich koncertů, jezdí s námi párkrát za rok. Bereme to hlavně jako zážitek pro ně. Vyrůstají v muzikantském prostředí, takže je pro ně úplně přirozené stoupnout si na pódium. Já jsem si na pódium musel počkat skoro do dvaceti let, pro ně to možná jednou bude samozřejmost. Budeme rádi, když půjdou vlastní cestou. 

Zdědili po vás hudební sluch?
Mirek: Hudební sluch a talent mají všechny, naši synové i dcery spoluhráče Honzy Přesličky. U našich synů vidím až posedlost hudbou, já to měl v šesti letech úplně stejně.   

Touto dobou jste měli křtít váš zpěvník. Jaký je teď plán B?
Mirek: Pokud zpěvník nepokřtíme, což už je teď téměř jisté, vyhodíme informaci o něm mezi fanoušky a budeme doufat, že o něj bude zájem. Odhodlávali jsme se k němu roky a teď, když je hotový, nemůžeme ho vozit k lidem. Snad alespoň někomu přehrávání našich písní pomůže ukrátit čas, než se znovu začne hrát.

Lucie: Možná uděláme virtuální představení nebo křest, který by fanoušci mohli sledovat online. Uvidíme, jak se vyvine situace.