Kdo doopravdy zná písně Beatles, nemůže je neuznávat, vysvětluje Žbirka

Na čtvrteční projekci dokumentu Meky v pražském Kině Lucerna pokřtil Miro Žbirka také trojcédéčko svých hitů a knihu s výmluvným názvem Songbook. Ta obsahuje texty a akordy ke všem jeho sólovým písním, plus povídání o vzniku jednotlivých alb.

Miro Žbirka napsal píseň pro film Perinbaba a dva svety.

Miro Žbirka je velký vypravěč a během povídání o písních a deskách se povedlo občas zabrousit i k tématům, která se do Songbooku už nevešla. Někdy kvůli prostoru, někdy prostě proto, že šlo o věci příliš obecné. Byla by ovšem škoda, kdyby tyto pasáže spadly úplně pod stůl, proto některé přinášíme.

Při povídání o albu Miro, které Žbirka poprvé celé točil ve slavných londýnských studiích Abbey Road, se přiznal k tomu, že to byl hlavně velký krok do neznáma: „Občas je potřeba takhle vykročit. Nedávno jsem poslouchal, jak Björk naprosto logicky vysvětluje svou tvorbu. Že ráda chodí někam, kde ještě nikdo nebyl. Netvrdím, že to je zrovna můj případ, ale vydávám se tam, kde já jsem ještě nebyl. To je skromnější, ale je to tak. Čili točit v Abbey Road a nejdřív dělat anglické texty, bylo něco nového.“ 

3CD Best of a Songbook Mira Žbirky

Anglické texty na deskách Miro a Double Album mimochodem nevznikly primárně z motivace prosadit se s nahrávkami v zahraničí, ale spíše z ohleduplnosti k britským spoluhráčům. „Dělal jsem to proto, abych Angličany pro celý projekt získal,“ vysvětluje Žbirka. „Kdyby měli hrát skladbu v divném jazyce, kterému nerozumí ani slovo, tak se jim bude hrát špatně. Ale když jim to nejdřív celé odprezentuju v angličtině, tak potom už slovenštinu často pohodlně nazpívám do hotových podkladů.“

I Am the Walrus není žádná Mona Lisa

Konkrétně z alba Miro vystupuje skladba That Thing Inside, kterou zařadilo i alternativní slovenské Rádio FM. „Ten podklad má na svědomí Pearse MacIntyre, a povedlo se to jen proto, že jsem kráčel do neznáma. Samozřejmě jsem ho dřív neznal. Je o polovinu mladší než já, naštěstí je také beatlesák, to nás spojovalo,“ líčí Žbirka.

Nabízí se otázka – může v Abbey Road pracovat někdo, kdo nemá vztah k Beatles? „Může tak začít. Kdysi jsem si povídal s chlapíkem z rádia BBC, to bylo v době, kdy hrozilo, že se odtrhne Skotsko, a já jsem jim vykládal o rozpadu Československa. Padlo slovíčko Beatles a on řekl, že ten kdo doopravdy zná jejich repertoár, tak je nemůže neuznávat,“ vypráví Žbirka.

A to se často stane těm, kteří do Abbey Road přijdou jen s povrchními znalostmi o Beatles. „Samozřejmě, že když o někom pořád tvrdí, že je nejpopulárnější kapela, tak ho chce další generace trochu shodit. A za nejlepší bude považovat třeba Blink-182. Nebo dneska ještě jiné skupiny. Takže touhle automatickou naštvaností musejí Beatles nějak proplout. V Abbey Road však začně seznamování s nahrávkami a souvislostmi. A ti lidé se začnou měnit. Jedním z příkladů může být Sam Okell, který dnes s Gilesem Martinem pracuje na nově smíchaných reedicích alb Beatles. Když na tom začal dělat, byl takový nebojácný. Ptal jsem se ho, jestli nemá strach otevřít třeba píseň I Am the Walrus a znova ji zmixovat. A on mi odpověděl tak, že jsem pochopil, že pro něj to není žádná Mona Lisa. A jak šly roky a dál jsme se potkávali v místním bufetu, tak jsem zjistil, že si povídám s fanouškem a znalcem. Zavřel se s těmi nahrávkami, začal je remixovat a přitom zjistil, jak strašně dobří Beatles byli,“ popisuje Žbirka proměnu, jakou údajně zákonitě musí projít každý, kdo se s katalogem kapely detailně seznámí.

Výbornou historku ovšem Žbirka přidal i ke své rané tvorbě. Třeba jak Baladu o poľných vtákoch ukradl Dieter Bohlen z Modern Talking. Pod názvem Gefühle sind herzlos (Pocity jsou bezcitné) ji natočil dnes již nežijící zpěvák Bernd Clüver a Žbirka je pod ní podepsaný jako spoluautor.

„Od té doby se s Dieterem Bohlenem známe a po letech jsme se znovu potkali v jeho šatně po koncertu v Ružomberoku,“ vypráví Žbirka. „Náš kytarista Honza Ponocný se na mě šokovaně díval, že klepu na šatnu Modern Talking a jdu za kámošem. Otevřeli se dveře, on mě uviděl a povídá – Miro! Tobě jsem ukradl píseň. Ahoj! Potom jsme žertovali. On se mě ptal, kde já kradu svoje písně, a já mu v anglickém stylu odpověděl – Určitě ne od tebe.“

Ze zájezdu s vodkou rovnou do studia

Málo známé nejspíš je, že úvodní kytarovou linku písně V slepých uličkách hraje sám autor – Žbirka je ostatně známý spíš jako zpěvák, než kytarista: „Ano, málokdy se mluví o mých instrumentálních výkonech, ale při nahrávání se občas dostanete do bodu, kdy nikdo neví kudy kam. Já jsem nahrávky vždy docela úzkostlivě produkoval, aby zněly tak, jak si to představuju. Tady se mi zdálo praktičtější, abych vzal kytaru a to sólíčko v úvodu jsem zahrál sám. Tehdy bylo nahrávání i časový stres. Měli jsme na to pár dní a nemohli s tím ztrácet tolik času. Dodnes nechápu, proč jsme se tam takhle zasekli.“

A zábavná historka se váže i ke Žbirkově písni Zažni, kterou v roce 1977 nahrála ještě kapela Modus. A je v ní v kostce popsaný muzikantský život té doby. „Byli jsme na zájezdě v Polsku a přepravovali se barkasem, což byla východoněmecká napodobenina takových těch starých dodávek od Volkswagenu. Ale samozřejmě tam nějak nefungovalo topení a šófér se snažil topit něčím, čemu jsme říkali horské slunce. Vtipkovali jsme, že nám sice bude zima, ale budeme všichni opálení,“ líčí Žbirka. „Jeli jsme z Polska, to znamená, že den předtím jsme vypili poměrně hodně vodky, jinak to nešlo. V tomhle stavu jsme dorazili rovnou do studia Opusu v Pezinku, a tam jsme nahráli Zažni. Kupodivu na té nahrávce neslyším, že by někomu bylo špatně. Je to hodně nadčasová píseň a vlastně můj první velký autorský hit, byť vydaný ještě s Modusem.“

Kdo třeba v dokumentu Meky viděl, jak Žbirka před koncertem v O2 areně odmítne mluvit, aby si neunavoval hlas, musí ten příběh vnímat jako z jiného světa. „Jistě, žádné tři dny volna, rozezpívat se a podobně. Ale byli jsme mladí a všechno jsme vydrželi,“ uzavírá hudebník.