Davidu Stypkovi by bylo dvaačtyřicet. Bandjeez naštěstí „dělají, jako že je“

Právě dnes, ve středu 21. července, by zpěvák a kytarista David Stypka oslavil dvaačtyřicáté narozeniny. Omílat o zesnulých lidech, jak moc na světě chybí, je otřesné klišé. V jeho případě však z tuzemské hudební scény zmizelo cosi nenahraditelného.

O celé hudební historii Davida Stypky, která je samozřejmě mnohem delší, než si většinové publikum asi uvědomovalo, musí psát povolanější. Já hlavně vzpomínám, jak mi Martin Červinka v létě 2016 vnutil jedno épéčko s tím, že si myslí, že bych si ho měl poslechnout.

K něčemu takovému musí být novinář vždy malinko skeptický – ne že by chtěl nové koně vydavatelství apriori hanit, ale nechce sloužit jako prodloužená ruka jejich PR. V případě písniček, které se mi tehdy dostaly do rukou, to ale bylo jiné. V tu chvíli jsem měl potřebu troubit jako trouby z Jericha, abych zbořil hradby ignorance a o té muzice dal vědět všem.

David Stypka mi – jako asi každému jen trochu citlivějšímu posluchači – uhranul na první poslech. Aniž bych ho do té doby znal, aniž bych o něm vlastně cokoliv věděl. Byl to ovšem úplný balzám pouštět si v běžném mumraji redakce do uší podmanivě odzpívané verše o hejnu černých vran, které „poletuje nad rozpojenými státy“ a do něhož „nad Prahou střílí příslušníci samozvaných domobran“. O tom, že „láska není“, což, jak se ukázalo, byl Davidův chytrý trik, jak přimět publikum pokřikovat, že láska přece je! A samozřejmě nemůžu zapomenout na konejšivá slova titulního Jericha: „za chvíli na mě zapomeneš, na strachy taky… na bolest“.

Naposledy na parníku

Poprvé jsem Davida naživo viděl ještě téhož roku na Colours of Ostrava, kde jsme se oba vyskytli pod pódiem kapely Korben Dallas. Slováci to na opačné straně areálu rozjížděli ve chvíli, kdy na hlavní stage vystupoval jeden z headlinerů. Nevděčná role, kterou i Stypka se svou kapelou od té doby zažil několikrát a vždy z ní vybruslil se ctí. 

Následovala řada rozhovorů. Oficiálních i neformálních. V létě 2019 jsme se opět náhodou srazili na Colours a překvapilo mě, že David nepije. Ještě jsem nevěděl, co to znamená. Netušil jsem, že bojuje se zákeřnou nemocí. A možná jsem se tomu i trochu smál. Ta představa, že chlap, který za to uměl vzít jako málokdo, abstinuje! Neskutečné.

Střih do prosince téhož roku, kdy David Stypka & Bandjeez, ta dokonale sehraná parta, startovala sérii koncertů po jeho absolvované léčbě. Šel jsem do brněnské Flédy s nejistým očekáváním, ale David byl energičtější a lepší než kdy dřív. I s čajem v šatně.

S Davidem Stypkou na pokeru

Poslední koncert téhle party jsem navštívil v červnu 2020 na vltavském parníku, v krátkém období covidového rozvolnění. Byl skvělý, ale že bude poslední, jsem tehdy nemohl tušit. Povídali bychom si o něčem jiném než o prasklé struně a nové kytaře? Nejspíš ne, ale kdo vlastně ví. Mezitím nás ještě v lednu David zvládl obehrát o pár tisícovek v pokeru u mě doma. Byl to jeden z nejkouzelnějších večerů, jaké jsem zažil, a dal bych další tisíce za to, aby se to mohlo zopakovat.

Písně, co vhánějí slzy do očí

A rok na to přišla ta hrozná zpráva. Vždycky jsem trochu poťouchlý, když někdo vzývá zesnulé osobnosti, které odešly v požehnaném věku, a do zemdlení opakuje, jak moc tu chybí. David Stypka odešel ve věku, kdy se umírat ještě nemá. Na vrcholu tvůrčích sil, takže se můžeme jen domnívat, čím by nás ještě obohatil.

Nechal tu osiřelou rodinu, pro kterou se díky dobrým lidem podařilo vybrat nemalou finanční částku. Kapelu, která dokončuje poslední společnou desku. Bandjeez už naštěstí osamocení nejsou, protože mezi mnoha Davidovými hudebními kamarády našli Kateřinu Marii Tichou, s níž začínají odvíjet novou a opět k zbláznění zábavnou kapitolu. Zároveň letos na festivalu Banát Bandjeez představí projekt Dělám, jako že je. Geniální citát z jedné ze Stypkových písní bude provázet uskupení Bandjeez a přátel s repertoárem, který hráli se svým frontmanem. 

A v neposlední řadě tu zůstává celý zástup písní, které nám vháněly slzy do očí a způsobovaly husí kůži i v době, kdy jejich autor ještě žil. Tak silné a dobré byly. A jsou.

A tak teď sedím po půlnoci u počítače a ťukám do něj tenhle text, kterým se vlastně snažím vyslovit to, co se mezi muži většinou nahlas neříká a co jsem ani já Davidovi nikdy neřekl. Totiž, že jsem ho měl moc rád. A že mi chybí. A že si občas broukám jeho písničky čistě pro radost. A když se nikdo nedívá, tak i já dělám, jako že pořád je.