KOMENTÁŘ: Třikrát denně Divokej Bill, posluchače potěšíš

Výběr hudby na první stanici Českého rozhlasu je věčné téma. Došlo to tak daleko, že si nespokojení posluchači zajistili možnost „přepnout“ z Radiožurnálu jen ve chvíli, kdy skončí mluvené slovo. ČRo teď zveřejnil denní playlisty.

Foto: Milivoj Kuhar, Unsplash

V titulku jsem si dovolil zparafrázovat Sekorova polámaného mravenečka nejen proto, že ty verše mají pěkný rytmus, ale hlavně z toho důvodu, že i hudební dramaturgie Radiožurnálu je tak trochu nemocná a „ví to celá obora“. Že je to stále živý problém dokazuje i fakt, že nespokojenému posluchači letos v dubnu stálo za námahu vytvořit program, který selektorem vybranou hudbu nahrazuje vámi zvolenou variantou – jiné rádio, abientní zvuky… jak je libo.

Zdá se to být klasická win-win situace, kdy koncesionář nepřepne, a přitom není mezi zprávami a publicistikou, o jejichž kvalitě na veřejnoprávní první stanici nelze pochybovat, atakován jemu nelibou muzikou. Přesto nad tímhle řešením zaměstnanci ČRo ohrnovali nos.

Z rozhlasu zpravidla zaznívá argumentace v tom smyslu, že vyhovět všem není možné, případně, že Radiožurnál má v repertoáru víc skladeb než některé soukromé stanice. Což je samozřejmě možné, ale nic to nemění na tom, že stížnosti na neposlouchatelnost stanice se neopakují bezdůvodně.

ČRo 1 začal letos v červenci zveřejňovat své playlisty, pěkně všechny skladby přehrané v jednotlivých dnech. Šikovní datažurnalisté (ceněné má třeba iRozhlas, mrk, mrk…) by z toho jistě mohli udělat pěknou analýzu, ale pozoruhodné věci lze zjistit i letmým pohledem.

Třeba to, že oblíbená kapela Divokej Bill zazní skutečně někdy i třikrát denně a Chinaski třeba dokonce čtyřikrát. Ale pojďme dál.

Shodou okolností předloni odpovídal stěžovatelce ombudsman ČRo ohledně opakování se skladeb. „Radiožurnál má ve svém selektoru zhruba 1 300 písní. Tyto písně rotují ve vysílání podle řady kritérií – nesmí se například opakovat stejná píseň dříve než po určitém časovém intervalu, stejná pravidla se týkají interpretů, žánru atd.,“ píše Milan Pokorný.

Z denních playlistů víme, že od půlnoci do půlnoci zazní na Radiožurnálu něco málo přes dvě stě písní. To znamená, že čistě teoreticky a v ideálním případě by se žádná skladba němusela opakovat častěji než zhruba jednou za šest dnů.

Ve výsledku to tak nefunguje. Radiožurnál například od soboty do středy pustil každý den jednou píseň Fotky z výletu od kapely Nedivoč. To se dá pochopit, protože skupina vydala jednu desku a z ní jeden singl. A kapela je to skvělá, takže rozhlasový dramaturg zjevně chce, aby ji posluchači slyšeli. Denně. A opakovaně v neděli a v úterý ve dvě či tři hodiny ráno.

Jak se to má s pravidly pro opakování stejného interpreta, je těžko říct. Data ze selektoru hlásí, že třeba mezi písněmi Divokýho Billa je během dne rozmězí pět až sedm hodin. Je to málo? Je to dost? Nevím. Ovšem taky to znamená, že jste si tuhle snadno rozpoznatelnou partičku mohli poslechnout třeba ve středu při vstávání, pozdním obědu a cestou z práce. A to nemusí být pro každého.

Což nás přivádí k další běžné stížnosti. „Stalo se mi například,“ odpovídá ombudsman v již citovaném článku pisatelce, „že si posluchač stěžoval, proč v jednom dopoledni hraje Radiožurnál už potřetí stejnou skladbu – a když jsem jeho stížnost prověřoval, zjistil jsem, že šlo o tři různé písně tří různých interpretů.“

Ano, v jednom dopoledni jedna píseň třikrát nejspíš nezazněla. Ale možná to cosi vypovídá o uniformitě především cizojazyčného popu. Protože ono to skutečně může někdy splývat…