Malostranská beseda zažila Vladislava Jagellonského i Cimrmany

Málokterý hudební klub se může chlubit tím, že do jeho historie zasáhli husité, zažil vládu dvou desítek českých králů a psaly se v něm dějiny náboženských svobod naší země. O pražské Malostranské besedě to platí bezezbytku.

Veduta J. J. Dietzlera z roku 1743 zobrazuje Malostranskou radnici (vlevo) i s jejími věžemi. Repro: Archiv Malostranské besedy

Multifunkční prostor, který letos slaví deset let od znovuotevření a snoubí hudební klub, restauraci nebo unikátní podkrovní galerii, totiž sídlí v původně radniční budově. Tu si malostranští měšťané vystavěli po roce 1478, tedy za vlády krále Vladislava Jagellonského a jen asi půl století poté, co obec včetně někdejší radnice totálně zpustošila Žižkova vojska.

Architektonicky je budouva Besedy trochu směs. Nová radnice totiž vznikla na základě starších domů na parcele a hlavně byla znovu přestavěná v renesančním slohu začátkem 17. století. Jak už bylo naznačeno, ve zdejším radním sále byl v roce 1575 dojednaný text České konfese, kterou se císař Maxmilián II. zavázal uznat svobody pro všechny nekatolické náboženské směry v zemi. 

Dobová zpráva o činnosti Malostranské besedy Repro: Archiv MB

Svému původnímu účelu přestal dům sloužit roku 1784 a další přestavbu prodělal pro potřeby fiskálního úřadu, berního archivu a politického vězení. „Malostranská beseda měšťanská“ vznikla po „zralém uvážení a usnesení“ obyvatel Malé Strany v roce 1868. Od té doby je místním živým kulturním centrem.

Členové Besedy se podíleli na výstavbě Národního divadla i dostavbě chrámu svatého Víta, pořádaly se zde pietní akty zasvěcené osobnostem od Karla Hynka Máchy po Emila Holuba. Zvlášť aktivní byl zdejší divadelní odbor, který jen v letech 1928–37 nastudoval 154 činoher, deset operet a jedenáct pohádek.

Malostranská beseda po roce 1948, kdy na ni byla uvalena státní správa, upadala. Kulturní činnost se tu začala obnovovat až v polovině šedesátých let. Nejprve s divadlem Dostavník, následně jazzovými koncerty a od roku 1967 tu čtyři léta působilo Divadlo Járy Cimrmana.

Malostranská beseda kolem roku 1920 Foto: Archiv MB

I díky nim a zvyklosti po představení pořádat jazzové jam session Karla Velebného se v Besedě začala usidlovat hudba. Od roku 1972 zdejším sálem prošla většina tuzemských folkových a country kapel, později došlo i na jazzrock a koncertoval tu i Pražský výběr.

Jinak by výčet hudebníků, kteří si v Malostranské besedě zahráli, nebral konce. Hráli tu Vladimír Mišík s Etc…, Luboš Andršt s Blues Bandem, Luboš Pospíšil, Ivan Hlas, Wabi Daněk, Yo Yo Band, Jablkoň, Sto zvířat, Taxmeni, Schovanky, Marsyas, Blue Effect nebo Nerez.

Poslední koncert před rekonstrukcí se tu konal 28. února 2006.

Věže ano, věže ne, věže ano…

Už původní stavba z 15. století měla malou věžičku se zvoncem, kterým se konšelé svolávali k zasedání. Skutečné věže, podle jejichž vyobrazení na rytinách se modelovaly i ty současné, se na radniční budovu dostaly až při zmíněné renesanční rekonstrukci kolem roku 1620 a vydržely tu dvě století.

Snesené byly poté, co se ukázalo, že staticky nevyhovují. „Postavit věž na dům, který na to nebyl navržený, je unikát. Věž se vždy staví odspoda. Takže se za dvě stě let samozřejmě ukázalo, že to nefunguje, a museli je strhnout,“ vysvětluje architekt Jan Karásek, který stojí za poslední rekonstrukcí budovy.

O výzvě na tutéž budovu věže vrátit hovoří Karásek jako o nejzajímavějším úkolu, před jakým kdy stál. „Pan starosta nás dostal do ještě více svízelné situace, když vymyslel, že v prostřední věži bude zvon. Nakonec se to vyřešilo tak, že zvon je stacionární a elektromagnetem se kýve jen srdce uvnitř. Takže zvoní, ale nároky na statiku věže nejsou tak vysoké,“ líčí.

Nový zvon Malostranské besedy před osazením do věže Foto: Archiv MB

Jediným oříškem tedy bylo věže navrhnout tak, aby se pod nimi dům nepropadal. Martin Podzimek, který se svou firmou rekonstrukci realizoval, potom mluví o dalších obtížích. „Bylo to velmi stísněné staveniště, takže ty báně se dělaly mimo, na místo jsme je vezli loděmi a byly naprojektované skoro na centimetr tak, aby ta největší prošla bránou malostranské věže Karlova mostu,“ říká. Což samozřejmě ještě nebyl konec anabáze. Kupole se následně protáhly Mosteckou ulicí k náměstí, kde jim ovšem v další cestě překážely tramvajové troleje. „Takže jsme je v noci přenášeli a na střechu zvedali pomocí obřích jeřábů. Škoda, že na fotkách není vidět to drama, které jsme tehdy zažívali, když jsme nevěděli, jestli to vyjde, nebo ne,“ vzpomíná Podzimek.

A nebyla to jediná komplikace, kvůli které rekonstrukce nejdřív vůbec začala o dva roky později, a potom se dalších pár let táhla. „Tehdy jsme se rozhodli, že kdo jiný než městská část by měl respektovat všechny schvalovací orgány, jako je památková péče,“ dodává místostarosta Prahy 1 Petr Burgr. „Dodneška si pamatuju, jak jsme tady stáli před jednou příčkou, u které bylo jasné, že se bez problémů zboří. A kolega z památkového ústavu do ní zaškrábal prstem a říká – Ne, ne, ta je z devatenáctého století, ta tady zůstane. My jsme se kvůli tomu nemohli dostat na půdu. A takových momentů bylo několik.“

Od Smoljaka po Suzanne Vega

Nicméně i to už je minulost. Od té doby zrekonstruovaným klubem podle jeho provozovatelů prošel dost neuvěřitelný jeden a půl milionu návštěvníků, což dokazuje, že si své místo na metropolitní kulturní mapě našel. 

„Máme to velké štěstí, že v našem týmu je Robert Radosta, který v Malostranské besedě působí už více než pětapadesát let. Pokorně jsme za ním přišli s tím, že chceme navázat na to, co tady dělal,“ říká současný umělecký ředitel Besedy David Hanzlík.

Sál Malostranské besedy v průběhu rekonstrukce Foto: Archiv MB

Díky této kontinuitě se podařilo získat důvěru hudebníků, kteří v Besedě hrávali. A nejen jich. „Zvon Václav nám pokřtil kardinál Vlk, pivo zase Ladislav Smoljak a 1. března 2010 jsme Besedu otevřeli cimrmanovským představením Akt, které tu vzniklo,“ vzpomíná Hanzlík. A navíc si tu zazpívala Suzanne Vega, Dan McCafferty z kapely Nazareth, Markéta Irglová hned po získání Oscara a několikrát také Karel Gott.

Pokračování v lety prověřeném programu si pochvaluje i architekt Karásek: „Pamatuju si, že ten sál v dobách normalizace fungoval jako taková oáza, spousta lidí si sem chodila vyvětrat hlavu. A jsem rád, že ti, kteří tu tenkrát účinkovali, tak pokud nezemřeli, jsou tady pořád.“