Václavu Neckářovi zakázali text. Podle cenzorů nabádal k emigraci

Legendárním Planetárium Václava Neckáře vychází v reedici na dvou vinylových deskách. „U písně Sluneční vítr nás cenzoři donutili vyměnit jedno slovo,“ vzpomíná zpěvákův bratr Jan.

Václav Neckář s kapelou Bacily. Foto: © Alan Pajer

Setkání s bratry Neckářovými má svá ustálená pravidla. Nejvíc toho napovídá Jan, ale když se vloží Václav, zpravidla hodí do placu konkrétní jména nebo data, a člověk musí jen obdivovat jeho specificky fungující paměť. Bavíme se o legendární desce Planetárium, kterou se svou kapelou Bacily vydali v roce 1977 a nyní vychází v reedici na dvojitém vinylu. „Tehdy se jí prodalo 253 tisíc kusů,“ vkládá se do debaty Václav sebejistě. V tiskové zprávě se píše o 125 tisících, oponuji. „No ale krát dvě!“ usmívá se zpěvák lišácky.

Ojedinělý projekt byl první, kdy Neckář s kapelou brali pouze autorské skladby českých skladatelů. Žádné covery. I tak se těch písní sešlo tolik, že by prý vydaly na čtyři desky. Zredukovali to na polovinu, ale v Supraphonu počítali s jedním elpíčkem a hotovo. „Jiří Vinařický říkal, že dvojité LP se neprodá, že 88 korun je moc. Naštěstí si to poslechl jeho syn, a ten řekl – To je ono!“ líčí Václav Neckář. A bylo vymalováno. Dvojvinyly tehdy v Československu nefrčely, takže se ještě musely řešit technické detaily ohledně podoby obalu a podobně. Ale zásadní deska měla zelenou.

Pro Neckáře, respektive Bacily, to byla třetí supraphonská deska. Přičemž první nahrávka Dr. Dam Di Dam a jeho bacily byl netypicky živák. Odtud se taky odvíjel název kapely, přičemž původně vznikl z hříčky, že „bacily rozšiřují dobrou muziku“.

Obal desky Planetárium Zdroj: Supraphon

„Točili jsme dva koncerty v Rokoku. A přišli tam dva nebo tři doktoři z výzkumného ústavu, že dělají průzkum mezi kapelami a že budou měřit, jak velká je to fyzická a psychická zátěž,“ líčí nahrávání živé desky z roku 1973 Jan Neckář. „Dostali jsme sondy na tělo, měřili nám tlak a všechno. A doktoři byli v portálech a odšrtávali si, jak jsme reagovali při rychlých a pomalých písničkách, jak to bylo namáhavé a tak.“

Brožurku s výsledky dostal do rukou asi za půl roku. „Například si pamatuji, že Vašek ve dvou okamžicích žil na takzvaný kyslíkový dluh. To znamená, že ze sebe vydával víc, než by měl, což se rovná těžké práci horníka v dole nebo sportovce, který překonává rekord. To samé měl ve dvou případech bubeník. U Vaška to jednou bylo, když dělal brikule při stroboskopech a hodně se hýbal. Ale podruhé to bylo při Suzanne! Když seděl a zpíval Cohenovu baladu, ale tam zřejmě zafungovala zase emoční stránka,“ vzpomíná Jan.

Až později se náhodou doslechli, proč to celé vzniklo. Ta brožurka totiž vznila na objednávku Ústředního výboru KSČ, protože někdo chtěl vědět, jestli umělci pobírají honoráře oprávněně, jestli se prostě neflákají. „Tak asi byli zklamaní, že nás nemůžou sejmout,“ směje se Jan Neckář. „Jenže to někdy vážně byla dřina. Když vznikalo Planetárium, tak jsme o tom přemýšleli dnem i nocí. Večer se s těmi písněmi usínalo, pak se vám o nich zdálo a ráno jste se s nimi probouzel,“ dodává.

U nahrávek průběžně naráželi taky na cenzurní zásahy, pohříchu tradiční kolorit doby. Hlavní cenzurní orgán ČUTI, neboli Český úřad pro tisk a informace, třeba nechtěl povolit píseň Sluneční vítr z Planetária. „S bráchou jsme si řekli, že bychom rádi věděli proč. Tak jsme tam zašli, neohlášení, tam seděl nějaký básník, podíval se na ten text a řekl nám, že je to nabádání k emigraci,“ vzpomíná Jan. Stálo tam totiž: „kdo ví, co nám tu schází, dvířka a v nich klíč a chodba, jíž se vchází k jiným světům pryč“. Na to nebylo potřeba ani moc číst mezi řádky.

Václav Neckář s kapelou Bacily. Foto: © Alan Pajer

„No a my jsme vysvětlovali, že je tím myšlený vesmír, když to je celé o hvězdách. A on se zamyslel a že prý, kdyby se tam zaměnilo jedno slovo, tak by to šlo. Místo ,k jiným světům’ by tam bylo ,k dálným světům’. Tak mu říkám – A to budete chtít asi i tantiémy, ne? Vašek měl nad sebou prostě občas šťastnou hvězdu,“ dodává Jan.

„Třeba u desky Podej mi ruku a projdem Václavák, zase nesmělo v názvu být slovo Václavák, protože je nespisovné. Takže nakonec vyšla pod názvem ,Podej mi ruku…’, vzpomíná Václav.

Stejné album dostalo od ČUTI ještě další zásah, když z něj cenzoři – dokonce bez vědomí tvůrců – vyhodili píseň Óda na Prahu kvůli textu Jiřího Suchého, jenž byl tehdy v nelibosti.

„Fakt nám to nikdo neřekl. Šli jsme si koupit elpíčko, a ta píseň tam nebyla! Jenže dramaturgie druhé strany desky byla taková, že začne Ódou na Prahu jen se smyčcovým orchestrem. Byl to takový Mozart, co přejde do Bedřicha Smetany, a Vašek to zpíval operním způsobem. Trochu recese. A po tom měl přijít Jindra Vobořil, který na celé desce o Praze jako kontrast jen čundrácky odehraje V Krkonoších je krásně. Prostě fór. A všichni pak chodili a ptali se, proč tam je to V Krkonoších je krásně! Až po revoluci jsme to vydali na CD v původní podobě,“ líčí Jan Neckář.

Václav Neckář Foto: © Alan Pajer

Ale zpátky k Planetáriu. Koncepční desce, která funguje jako celek, ale v konkurenci Doktora Dam Di Dam, Mýdlového prince a dalších hitů nemá moc uplatnění na dnešních živých koncertech. „Občas hrajeme titulní píseň jako přídavek. Muzikantsky je to docela složitá záležitost. Ota Petřina vymyslel předehru, sólo a dohru tak, že si všichni přijdou na své a musejí hodně počítat,“ říká Jan. A poslouchat a počítat, protože tempo i nepravidelné změny harmonie udává kytara.

To se bohužel Bacilům stalo osudným, když měli po letech comeback na festivalu v Trutnově. „Bylo to vymyšlené tak, že Planetáriem začneme a budou k tomu petardy, převalí se přes nás mlha a tak,“ vzpomíná Jan Neckář. „Šli jsme na řadu asi v deset večer a mezi kapelami byl hrozně krátký čas na přípravu. Mlhostroj se musel přestěhovat a zahřát na sto stupňů Celsia, muselo se připravit padesát kilo suchého ledu, zapojit petardy… a nastavit odposlechy. Což se nestihlo. Takže jsme se navzájem neslyšeli a každý se trefoval do něčeho jiného. Byl to totální zmatek, ale naštěstí se valila ta mlha a všichni si mysleli, že to tak má být.“