Pět až deset let ještě musím dokazovat, že za to stojím, přiznává Křížek

Honza Křížek vydal dva singly, které předznamenávají pokračování jeho sólové tvorby. V rozhovoru však vzpomíná i na doby největší slávy kapely Walk Choc Ice nebo na dvanáct let strávených po boku Radima Hladíka. „Naučil jsem se od něj pokoře,“ říká.

Honza Křížek Foto: Jan Nožička

Vizionář byl první singl po třech letech od debutové sólovky. Sám v něm vrstvíte nástroje a vokály. Je to vlastně vůči vaší tvorbě dost atypické. Byl to záměr?
On ten Vizionář vlastně vůbec nebyl v plánu. Na začátku roku jsem přišel k vydavatelství Wise Music a s Tomášem Lacinou jsme se bavili o tom, co uděláme. Svěřil jsem mu tři singly, které chci udělat, mezi nimi Křídla tažných ptáků, které jsem potom udělal s Bárou Basikovou. Ta píseň měla vyjít už v březnu, jenže najednou přišla karanténa a Bára odjela mimo Prahu. Najednou se mi ozval neznámý kluk, že má text, tak jsem ho zhudebnil a udělali jsme to jako takovou vlaštovku. Schválně jsme to neprodukovali víc než jen navrstvené kytary, vokály a perkuse. Je to možná polotovar, ale mně se takhle líbí.

Křídla tažných ptáků vznikla čistě impulsivně, nebo je to nějaká hlubší reflexe totality?
Vlastně je pravda obojí. Podnětem bylo, když jsem na jedné akci na Václaváku hrál sám s kytarou Bratříčku, zavírej vrátka. My jsme s Walk Choc Ice nikdy v textech politiku nereflektovali. Mně se Krylovy písničky líbily, ale nikdy jsem nebyl na stejné vlně. A když jsem Bratříčka zkoušel a hrál, tak to ve mně to téma otevřelo. Samozřejmě jsem byl vždycky nastavený proti bolševikům. Ať výchovou z domova, nebo pro to, že jsem normální citlivej člověk, který cítí, že to není v pořádku. Když vznikly Křídla a už bylo jasné, jak bude vypadat klip, tak jsem si říkal, že se konečně vyhraním. Protože jsem vždycky byl trochu připosranej. Nechtěl jsem rozdělovat publikum podle toho, koho volí.

A to tedy vycházelo z přesvědčení, že politické vyjádření do muziky nepatří, nebo to byl vyloženě kalkul, jak si neodradit případné fanoušky?
Byl to hlavně kalkul. Fakt. Nechtěl jsem lidi zbytečně rozesírat. A co se týká politiky v muzice, tak mám pocit, že třeba k Bobu Dylanovi, Bobu Marleymu nebo Public Enemy to vyjádření patří, protože ta hudba vznikala v určité době. V nespokojených podmínkách. Ale hudba, kterou dělám já, je spíš nekonfliktní. Pop a rock je od toho, aby lidi na tu blbou politiku spíš zapomněli a přišli na jiné myšlenky.

Čili kdybyste začal dělat hudbu aktivně v 80. letech, dávalo by nějaké vymezování větší smysl?
To určitě. Dodnes si pamatuju, jak jsem se bavil s Radimem Hladíkem v Balbínce v šatně před koncertem. Říkal jsem mu, že vůbec nevím, jak bych v té minulé době obstál. A on mi na to opáčil, že bych se určitě vyhranil a byl bych proti režimu. Je fakt, že i když se snažím být nekonfliktní, tak když vidím bezpráví, většinou se vyjádřím. A v devadesátkách nebylo pořádně na co nadávat. Současnost nám nahrává trochu jinak. Křídla tažných ptáků jsou o komunismu, ale vlastně reflektujou i dnešní dobu, kdy se mnohé vrací. Žijeme si skvěle, to neříkám. Ale nad politikou si teda občas odflusnu.

Walk Choc Ice byly docela velké jméno 90. let. Máte představu, čím jste zaujali?
Rozhodně tu byl po muzice hlad a my jsme byli ve správný čas na správném místě. Míchali jsme crossover z ingrediencí, které nás bavily. Pro mě to byli třeba Red Hot Chili Peppers. Před tím jsem hodně frčel na Metallice, Iron Maiden a tak. A on ten metal byl někdy až směšný. Takové divadlo. Redhoti mě hodně uvolnili a setřeli všechny hranice. A to byla zelená i pro Walk Choc Ice. Křížili jsme rap s Led Zeppelin a AC/DC, ale byli v tom i Beatles, Sting a já nevím, co ještě. Velké jméno z nás potom udělala naše živelnost a dravost na koncertech, plus náklonnost třeba Jardy Špuláka, Petra Korála a časopisu Big Beng!

Honza Křížek s Bárou Basikovou Foto: Jan Nožička

Protože vám fandili?
Co si budeme povídat, o kom se píše, ten žije. Takže i náklonnost rockových médií nás pomohla vynést mezi „první klubovou ligu“, kde byli Support Lesbiens, Kurtizány z 25. Avenue, Jolly Joker a my.

Každou z vašich tří desek produkovala výrazná hudební osobnost. A já vlastně teď nevím, co je příčina a co důsledek. Jestli to, že jste měli jméno, přitáhlo Davida Kollera nebo Ivana Krále, nebo to bylo naopak.
Dokázali jsme si ty lidi urvat. David Koller prvotinu Keep Smiling spíš pomáhal realizovat, než že by ji přímo produkoval. My jsme byli hrozně naivní a nezkušení, šli jsme do studia poprvé v životě. S Davidem jsme se nějak znali, ale doslova jsme ho urvali na Peterským náměstí před Bunkrem.

Ivanu Královi dělali Walk Choc Ice doprovodnou kapelu na jeho turné k albu Nostalgia. On se do nás nějakým způsobem zamiloval, cítil potřebu nás produkovat a ještě nám navíc spolu s Ivo Pospíšilem zařídil smlouvu s Warner Music.

A k Radimovi jsme se dostali přes jeho ženu Zlatu, která se jako manažerka podílela na Chinaski, a potřebovali jsme někoho, kdo nás prodá. Nakonec jsme ji ukecali, pak s náma Radim párkrát vyjel na koncert a nakonec nám teda vyprodukoval i desku.

Jít poprvé do studia tehdy musela být velká událost, to už si dneska leckdo neumí představit, co?
No jo, dneska něco nahrajete večer doma a ráno to můžou poslouchat lidi na druhé straně zeměkoule. Roman Holý, další člověk, kterého strašně obdivuju, říkal v nějakém rozhovoru, že jsme generace lidí, která si uměla tu cestu vyšlapat. Kdežto když někomu dneska řeknete – Pojď, budeme spolu hrát a za deset let se možná dostaneme do Rock Café – tak se na to lidi vykašlou.

Já jsem sice stará škola, ale přiznám se, že taky na všechno spěchám. Hrozně rád bych měl vyprodané kluby a naplněný ferman, což nemám. Moje sólová kariéra se sice rozvíjí dobře, ale co se týče koncertních termínů, tak o dost pomaleji. A není to jen koronavirem. Jsem na scéně patnáct dvacet let, ale lidi vlastně jméno Honza Křížek moc neznají. Takže mě čeká pěti až desetiletá cesta k tomu, abych potvrdil, že za to stojím.

Pokud vím, tak máte v plánu ještě nejmíň dva singly do konce roku. Bude z toho potom i deska?
Byl bych strašně rád, ale vzal jsem to úplně z druhého konce. Sólovou kariéru jsem odstartoval tím, že jsem během půl roku vypotil pětadvacet třicet věcí, něco z toho byl šuplík a třináct se jich dostalo na desku. Ale dneska je doba singlů, všechno jede rychleji, nikdo nechce poslouchat celé album. Takže teď jdu cestou singlů. Teď mám připravenou víc crossover-rockovou píseň Denver. Dál uvidíme. Mám něco nachystané, ale nechci šlápnout vedle. Rád bych našel i nějaké spoluatory textů a sám se chci v téhle oblasti trochu vzdělávat.

Walk Choc Ice předskakovali kapelám jako Rage Against the Machine, Faith No More nebo Waltari. Byla to dobrá škola?
No, to především. On to není žádný med. Pokud to není tak, že jede Metallica a před ní vystupuje Gojira, tak nikoho nezajímáte. A i ty větší předkapely mají často blbý, utažený zvuk. Což mně přijde podlý a smutný. Když už bych bral někoho na turné, tak mu chci dát šanci se předvést. Že mu nedám hlavní světla je v pohodě, ale pořádný zvuk?

Foto: Jan Nožička

My jsme měli štěstí, že jsme hráli třeba před Rage Against the Machine, kteří byli nějací unavení. Vůbec nechci říkat, že jsme byli lepší než oni. Ale Petr Korál v recenzi napsal, že jsme je přejeli. Dodneška o tom lidi mluví.

Walk Choc Ice měli takový opatrný návrat, ale pak z toho nic moc dál nebylo. Proč?
Stejně jako s „přejetím“ Rage Against the Machine je kolem té kapely trochu devadesátkový mýtus, ale reálně to dneska nikoho nezajímá. V roce 2017 jsme zkusili udělat pár vzpomínkových koncertů. Věděl jsem, že to nebude nic velkýho. Bylo to ještě menší, než jsem si myslel, a to jsem byl od začátku skeptický. Byla by na tom strašná spousta práce a já chci makat na sto procent a mít nade vším absolutní kontrolu. A to teď můžu. Dokážu si představit jednorázový koncert, který bude oslavovat devadesátky, a kde se potkáme s dalšíma kapelama. K tomu dokument, knížka… Vím, že to zní hanlivě, když řeknu, že to nikoho nezajímá, ale bavíme se narovinu. Ta hrstka fanoušků by na plnohodnotný comeback nestačila.

Když zemřel Radim Hladík, rytmika z Blue Effectu založila novou a skvělou kapelu Vanua 2. Byla na stole varianta, že byste pokračovali společně?
Určitě taková varianta byla, ale já jsem tu etapu potřeboval uzavřít. To byla kapela Radima Hladíka, do které jsem byl pozvaný. Byl to reunion s jedním původním členem a doprovodnou kapelou, byť to během těch dvanácti let přerostlo v záležitost, že jsme si na sebe navykli jako rodina. Ale byla to kapela, která „jenom“ oživovala to, co bylo, a nepřišla takřka s ničím novým. Už jen pro tohle jsem to utnul. Oni chtěli pokračovat dál, vznikli Vanua 2 a já jsem za to rád. Mají svoje fanoušky, já mám svoje fanoušky, což je správně. Parazitovat na jménu Blue Effect se mi nechtělo. Přitom termíny byly tak na rok a půl dopředu a určitě by to šlo nějak udělat. Ale nebylo by to nikdy ono.

Honza Křížek jako člen kapely Blue Effect Foto: Supraphon

Co vám těch dvanáct let s Radimem Hladíkem dalo nejvíc?
Obrovské hudební zkušenosti, zážitky, spousty koncertů… Jako první mě napadlo, že jsem se naučil pokoře, ale nechci, aby to znělo moc pateticky. Jenže je to tak. Taky mě naučil říkat si, co si myslím, stát si za svým a být rozhodný. To, že jsem se rozhodl nepokračovat dál, bylo možná i v důsledku té jeho školy.

Myslím, že o jeho skromnosti a kolegialitě se skutečně mezi muzikanty vyprávějí legendy…
Podle Radima by se dala napsat učebnice, jak dělat řemeslo. Místy mi to přišlo až neskutečné. Ono je někdy dobré udělat takový ten wow efekt. Zhasne se, přijde kapela… A on tohle všechno setřel. Byl schopný sedět na pódiu, do sálu přicházeli lidi a on se do toho rozehrával.