POLEMIKA: Padouch, nebo hrdina? Smrt Phila Spectora vyvolává zbytečné vášně

Zpravodajské články informující o nedělním úmrtí producenta Phila Spectora se s jeho ne zrovna příkladným osobním životem vyrovnaly různě. Zatracovat je však proto, že v titulku vypíchly jeho roli v hudbě, a ne to, že byl vrah, je trochu chucpe.

Hudební producent Phil Spector v době svého soudního přelíčení za vraždu. Foto: Shutterstock

Ve svém textu na webu A2larm se takto vymezuje publicista Jiří Špičák, a to hned v titulku Zemřel Phil Spector – vrah a násilník, až poté producent a spolupracovník The Beatles. To je trochu fake news už čistě z pohledu časové důslednosti. Nahrávky Beatles produkoval Spector v roce 1970, vraždil před osmnácti lety.

A to pomiňme, že „spolupracovník Beatles“ je poněkud nadnesené označení. Tři čtvrtiny do té doby vždy jednotné a v tuto chvíli už v podstatě rozpadlé kapely jej pověřili dozorem nad dokončením alba Let It Be. Paula McCartneyho, toho čtvrtého, výsledek rozlítil natolik, že po letech přišel s vlastní verzí desky Let It Be… Naked, která originál převyšuje o třídu. (Letos v srpnu bychom se konečně měli dočkat i nového dokumentu Petera Jacksona o natáčení alba.)

Ale nechci se točit na malichernostech. Nikdo jistě nechce zpochybňovat, že Spector byl v roce 2009 odsouzený za vraždu herečky Lany Clarkson. Ani to, že to byl podle všeho magor dávno předtím. Jenže kdyby nebyl úspěšným skladatelem, hudebníkem a producentem, který pracoval například na deskách Johna Lennona, George Harrisona, Leonarda Cohena nebo Ramones, nepsalo by se o něm v dnešních dnech pravděpodobně vůbec.

Spector vstoupil do hudebního byznysu koncem 50. let s vokální skupinou The Teddy Bears (jejich, respektive autorsky jeho píseň To Know Him Is to Love Him hráli i zmínění Beatles, dvě různé verze vyšly na Anthology 1 a Live at the BBC). v následující dekádě dal světu nahrávací techniku pojmenovanou wall of sound, tedy vrstvení hudebních zvuků pře sebe tak, aby zněly monumentálněji (v podobném stylu se o další desetiletí později nesly některé nahrávky skupiny ABBA). 

Spector spolupracoval se slavnými dívčími kapelami The Ronettes a The Crystals. Mezi své inspirace jej řadili také Beach Boys, The Velvet Underground, Brian Eno nebo My Bloody Valentine.

A nebyl by to clickbait?

Samozřejmě, že hvězdná hudební kariéra bledne vedle strašného činu, který později spáchal. Ale už je to tak zařízené, že o Spectorovi píšou převážně hudební magazíny a kulturní rubriky velkých médií. A tam – logicky – vystupuje jako úspěšný hudebník. Jeho vraždění snad nikdo nepopírá. Ale také nikdo nemá povinnost cpát jej přímo do titulků. Nebylo by to dokonce jednání bulvární a clickbaitové? Pokud existuje nějaké čistě na krimi orientované médium, třeba by smrt slavného vraha pojednalo právě tak, jak kolega Špičák žádá.

Úplně mimo je potom mediální pokrytí Spectorovy smrti vázat na v jistých kruzích stále populární boj proti patriarchátu. „Co všechno musí člověk udělat, aby se o něm psalo jako o vrahovi? Zastřelit ženu je podle většiny médií málo,“ ptá se hudební publicista sugestivně. S dovolením spekulujme. Kdyby Mark David Chapman oné osudné prosincové noci roku 1980 místo Lennona trefil jeho ženu, jistě by se o něm od té doby psalo jako o vrahovi Yoko Ono. Ale to prostě jen proto, že Chapman je nýmand, který v životě nic nedokázal. Ostatně vraždu herečky Sharon Tate ani v případě jeho vlastní smrti většinou titulky neodpáraly Charlesu Mansonovi.

A nikdo vraždu nemaže ani ze životopisu Phila Spectora. Jen by bylo naprosto pokrytecké kvůli té hrozné události mazat jeho ostatní životní eskapády (a že těch násilných i vůči ženám by se v jeho biografii našlo i tak dost).