Pražské jaro je s námi už pětasedmdesát let. Připomeňte si jeho milníky

Dvě desetiletí předtím, než se názvem Pražské jaro začal označovat obrodný proces v Československu, to znamenalo hlavně mezinárodní hudební festival. První ročník odstartoval přesně před pětasedmdesáti lety.

Prezident Edvard Beneš zahajoval první ročník. Zde v rozhovoru s Davidem Oistrachem (vpravo) a Jevgenijem Mravinským. Foto: Archiv Pražského jara

Zahájení se konalo symbolicky v předvečer dvaašedesátého výročí úmrtí Bedřicha Smetany a také k padesáti letům od založení České filharmonie, což byl i hlavní motiv, proč její šéfdirigent Rafael Kubelík festival inicioval. Byla to sláva, nad kterou převzal záštitu prezident Edvard Beneš a během úvodního večera měl proslov i ministr zahraničí Jan Masaryk. 

Z dnešního pohledu je zajímavé i to, že prvním houslistou, který hned na zahajovacím ročníku vystoupil sólově… byla žena. Američanka Caroll Glenn zahrála za klavírního doprovodu svého manžela Eugena Lista mimo jiné skladby Roberta Schumanna či George Gershwina.

Vedle Kubelíka se na prvním Pražském jaru představil i mladý americký dirigent Leonard Bernstein, který zde v podstatě zahájil svou závratnou kariéru. Na jeho slavnou West Side Story tehdy musel svět ještě jedenáct let čekat. 

Most mezi Východem a Západem

„Na mezinárodní přehlídku hudební kultury, která pobíhala v jedinečném koncertním sále Rudolfina a ve Smetanově síni, se sjel skladatelé, interpreti a kritici ze SSSR, Ameriky, Francie, Polska, Anglie, Bulharska, Číny, Palestiny, Indie… Festival, trvající skoro tři týdny, byl výborně organizován a seznámil nás s mnoha zajímavými díly klasické a současné hudby a s vynikajícími interprety.“  

Takhle hodnotil druhý ročník zjevně už etablovaného Pražského jara skladatel Dmitrij Šostkakovič v červnu 1947 v listu Večernaja Moskva. 

Kromě České filharmonie se tu představily i další české orchestry, exceloval houslista David Oistrach, jehož ve společném recitálu doprovodil na klavír sám ředitel festivalu a stále i šéfdirigent ČF Kubelík. Poprvé po válečné pauze v Praze zahrál legendární houslista Yehudi Mehunin. A naopak objevem bylo setkání pražského publika s průřezem soudobé čínské hudby. 

Vedle koncertů se konal i sjezd skladatelů a kritiků, na němž vystoupil právě Šostakovič, ale například i americký autor Samuel Barber nebo někteří polští skladatelé. 

Dmitrij Šostakovič s manželkou Ninou na vyšehradském Slavíně. Foto: Archiv Pražského jara

Následující ročník se pochopitelně konal ve stínu politických událostí. V únoru se uskutečnil komunistický puč a přímo uprostřed festivalu abdikoval prezident Beneš.

Do programu připravovaného samozřejmě s předstihem se to nepromítlo. Dorazili hudebníci ze Sovětského svazu i jejich západní kolegové. Amsterdamské kvarteto dokonce hrálo díla Sergeje Prokofjeva. První cenu klavírní soutěže si rozdělili Bulharka a Francouz. 

Mírová fronta zvítězí!

V roce 1949 už to byla trochu jiná písnička. Souběžně se konal IX. sjezd KSČ a na Pražském jaru tak „k jeho poctě“ zněl i pochod Vítězství bude naše, Píseň práce či agitka Kupředu levá, zpátky ni krok. Také už festival nevedl Kubelík, který v létě 1948 emigroval. 

Ale nastavily se i nové tradice. Poprvé se na zahajovacím koncertu ocitla Má vlast, dirigoval ji Václav Neumann. A festival uzavřela Beethovenova Devátá symfonie. 

Dramaturg Pražského jara Pavel Eckstein na to vzpomínal takto: „V roce 1949 jsme na závěr festivalu zařadili Beethovenovu Devátou symfonii. To ale nebyl náš programový výmysl: to vyplynulo ze skutečnosti, že rok předtím tady tuším Eroiku dirigoval Erich Kleiber. Studoval tady, měl k Praze nostalgický vztah, byl finančně přístupný a já ho prosil, jestli by v roce 1949 přijel znovu. Kleiber řekl: ,Ano, ale mám podmínku: budu dirigovat Devátou symfonii.‘ Jiný termín než poslední koncert České filharmonie jsme podle kalendáře nenašli. Tím se dostala Devátá na závěr Pražského jara a už tam zůstala.“

Během padesátých let se potom střídaly umělecky cenné i skromnější ročníky a vedle nesporných talentů například formátu Davida Oistracha byl program bohužel poplatný bolševickému pochlebování. Zněla tu oslavná Píseň o Stalinovi, sály zdobily busty jak Josifa Stalina, tak i Klementa Gottwalda, ústředním heslem sedmého ročníku byl s hudbou pramálo související slogan „Mírová fronta zvítězí!“ Návštěvy západních umělců byly spíše sporadické a úplně bizarní program nabídl rok dvou státnických pohřbů 1953.

Skladatelé sice museli „jít s lidem“, který více či méně domněle truchlil za dvěma bezskrupolózními masovými vrahy, ale aspoň malý záblesk naděje tu byl. V roce 1953 se poprvé Pražské přenášelo i obrazem. Byť pokusní vysílání Ústředního televizního studia Čs. rozhlasu spustilo ani ne dva měsíce před zahájením osmého ročníku.

Chruščov definuje normálního člověka

Několik let předtím, než si klasická indická hudba našla cestu k rockovým fanouškům, aplaudovalo se Ravimu Shankarovi na Pražském jaru. V roce 1960 již byl tento hráč na sitár světoznámý, ale málo se ví, že Shankar byl v Praze už ve třicátých letech s taneční skupinou svého bratra.

Deset let po Stalinově smrti hřímal Nikita Chruščov jako za starých časů: „Zaujetí pro jazzové orchestry, které se nyní začalo projevovat, nelze považovat za normální… Hudba, která nemá melodii, může člověka jenom rozčílit.“ A samozvaný hudební teoretik ve svém projevu pokračoval: „Mezi tvůrčími pracovníky jsou zřejmě mladí lidé, kteří se marně snaží dokázat, že už melodie v hudbě ztratila právo na existenci a že ji nahrazuje nová hudba – dodekafonie, hudba hluku. Normální člověk těžko pochopí, co se tají za slovem dodekafonie, ale pravděpodobně je to totéž, co za slovem kakofonie. Tak tedy tuto kakofonii v hudbě naprosto odmítáme. Náš lid nemůže tuto veteš do své ideové výzbroje potřebovat.“

Emma Srncová, Přílet umělců na Pražské jaro, 1981. Repro: Archiv Pražského jara

To jakékoliv progresi na poli klasické hudby neprospělo. Vždyť některá díla měla dodekafonii přímo v názvu!

Vrcholem roku 1963 se stal první tuzemský festivalový koncert Vídeňských filharmoniků pod vedením Herberta von Karajana, který do Prahy přiletěl osobním letadlem. Paradoxně se však konal až dva týdny po oficiálním závěrečném večeru. 

Devátou mimochodem řídil Zubin Mehta, do té doby nejmladší dirigent uzavíracího koncertu. 

Ve druhé polovině 60. let došlo k dalším velkým návratům. Od války až do roku 1966 tu nebyli Berlínští filharmonici (opět s von Karajanem), po třech desetiletích v Praze vystoupil také klavírista Arthur Rubinstein – svěží osmedesátník kouřící náruživě doutníky. 

Karajan a jeho Rolls-Royce

V roce 1968 se obě Pražská jara – hudební i politické – v čase potkala. Když Karel Ančerl 12. května dirigoval Mou vlast, ještě netušil, že bude jeho poslední, a napříště bude – paradoxně přičiněním armády, která jej o třiadvacet let dříve osvobodila z německého koncentračního tábora – stát před symfonickým orchestrem v kanadském Torontu. 

Do programu festivalu však vstoupila i chystaná federalizace státu a v závěru programu se představila i Slovenská filharmonie s díly svých krajanů Dezidera Kardoše a Jána Cikkera. 

V následujícím roce dorazili opět Berlínští filharmonici s Karajanem (tentokrát oslňoval limuzínou Rolls-Royce, kterou následně daroval rakouské ambasádě), poprvé na Pražském jaru zahrál Královský filharmonický orchestr z Londýna, ale počtem 39 koncertů patřil ročník k nejchudším. Ostatně emigrant Kubelík už v srpnu 1968 vyzval k bojkotu uměleckých kontaktů s okupovanou zemí – a svůj podpis k ní připojily desítky zvučných jmen. 

Gruberová zlobí Husáka

V době normalizace se festival snažil vyvažovat nutnost hrát více sovětské hudby, dařilo se nadále zvát i západní interprety, kteří byli největšími lákadly. Ale politika programem prostupovala čím dál víc. 

Například obsazení slovenské sopranistky Edity Gruberové do role Zerbinetty ve Straussově opeře Ariadna na Naxu řešil v roce 1979 dokonce sám tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak. Gruberová totiž už tou dobou emigrovala do Rakouska a byť poslední tři roky byla hvězdou tohoto představení ve Vídni, její účinkovaní v Praze uprostřed tuhé husákovské normalizace bylo nepředstavitelné. Jenže vídeňská Staatsoper na ní trvala.

Po vystoupení Gruberové v árii Ó, princezno ty mocná nastalo patnáctiminutové standing ovation. Ty ovace prý komunistům ještě dlouho ležely v žaludku. Znovu se tuzemské publikum Gruberové dočkalo až po listopadu 1989. 

A nejen Gruberové. Ročníky z konce 80. let se konaly v akusticky nevyhovujícím Paláci kultury (připomeňte si jeho historii v článku „Pakul“ hostil Patti Smith, Boba Dylana nebo Eltona Johna), i přesto přilákaly znovu a opakovaně například dirigenta sira Charlese Mackerrase nebo poprvé až na jaře 1989 třiatřicetiletého tchajwanského cellistu jménem Yo-Yo Ma, který je nyní obří hvězdou. Nicméně na skutečně zásadní návraty si muselo Pražské jaro počkat po převratu.

V roce 1990 se do Smetanovy síně i k vystupování vrátil šestasedmdesátiletý Rafael Kubelík nebo klavírista Rudolf Firkušný, jenž dosavadní pozvání odmítal a až po revoluci zareagoval lakonickým telegramem: „Přijedu!“

Devátá v roce 1990 – (zleva) Lucia Popp, Ute Trekel-Burckhardt, Leonard Bernstein, Wieslav Ochman a Sergej Kopčák. Foto: Archiv Pražského jara

Také Leonard Bernstein, který zazářil na prvních dvou ročnících Pražského jara, dostál Kubelíkově výzvě k bojkotu komunistického státu, a vrátil se až do svobodných poměrů. Ročník uzavřel Devátou a na generálce se objevil v rozhalence a s odznáčkem Občanského fóra. Svůj honorář věnoval dětské onkologické klinice v Motole a následovali ho i ostatní účinkující ze závěrečného večera. Velikán světové hudby bohužel v Praze svou kariéru symbolicky i završil. Ač plánoval další návraty, na podzim téhož roku zemřel.

Skutečný návrat k normálu

Porevoluční vývoj přinesl jiná dramata a jiné hvězdné okamžiky, ale stále si udržuje věhlas a opečovává odkaz. Byť ne rigidně. Důkazem budiž vizuál, který se už několik let obměňuje, ale vždy si šikovně hraje s původním logem od Františka Muziky. To se přitom za dlouhá desetiletí obtisklo do paměti široké veřejnosti – a jak líčí dobová historka, tak v době nekvalitního tisku i na šaty jedné sólistky, která si v dobré víře na festivalový program sedla na schodech Rudolfina.

Loňský jubilejní ročník se celý odehrál online a ten letošní šestaosmdesátiletý čeká stejná výzva. Ale jak říká současný ředitel festivalu Roman Bělor: „Pražské jaro nezničilo 40 let totalitního režimu, tak ho neporazí ani pandemie.“

Několik koncertů bude dokonce s publikem. A ty online jsou aspoň pro každého zdarma.

Článek vznikl s přispěním knihy Šedesát Pražských jar od Antonína Matznera.