„Ř“ mám až nepřirozeně vycvičené, tvrdí Katarzia. Na desce Celibát zpívá i česky

Katarzia se na novém albu svěřuje s pochybnostmi i hledáním cesty k mezilidským vztahům. Ostatně verš „samota mi nevadí, ani celibát tela“, který dal celé desce název, odkazuje na reálné období, kterým si slovenská písničkářka dobrovolně prošla.

Konkrétně tisková zpráva k albu Celibát cituje Katarzii takto: „Přestalo mě bavit se donekonečna trápit a být negativní. Můj dlouhodobý smutek vyplýval také z toho, že nedokážu brát vztahy a sex ‚jen tak‘. Řekla jsem si, že by mně možná pomohlo období, ve kterém bych neměla sex ani partnera. Nemít sex se mně podařilo devět měsíců.“

Když jste do muziky zakomponovala takovou zpověď, tak se musím zeptat – to období už skončilo?
To je dost osobní otázka a raději bych to dál nerozváděla.

Desku Celibát jste vydala na vrcholu pandemie, zákazu vycházení a hrozící ekonomické krize. Bylo to moudré? Nehrozí, že to album zapadne?
Nebojím se toho, ale ani nad tím tolik nepřemýšlím. Myslím si totiž, že když album vyjde, stejně chvíli trvá, než si ho lidi najdou a pustí. Alespoň já to tak mám. Za první den od zveřejnění však byl na digitálních distribucích o album mimořádný zájem. Necháváme to na lidech, ať jsou jejich reakce na desku přirozené. Když se to bude někomu líbit, budu ráda, když ne, tak taky oukej.

V písni Samota mi nevadí zpíváte: „Nehanbím sa byť silná, nehanbím sa byť slabá, taká som“. V čem jste vy osobně silná a v čem slabá?
To je strašně složité vysvětlit… Myslím, že každý člověk je dost komplikovaný, a všichni máme chvíle, kdy cítíme, že jsme s lidmi v bezpečí, umíme s nimi komunikovat, a že jsme pevní. A pak jsou chvíle, kdy byste nejraději nevylezli z domu a přemýšlíte nad tím, jestli jste něco řekli správně, nebo ne.

Žijete v Praze, ale to že jste mezi slovenské písničky zařadila dvě v češtině, je trochu překvapivé. Navíc další skladba Fairies je v angličtině. Není to trochu moc jazyků na jedno album? 
To jsou takové moje jazykové experimenty. Mně přišlo, že je úplně jedno, v jakém jsou ty písničky jazyku. Hlavně, co se týká slovenštiny, lidé víc a víc řeší, jak kdo co správně vyslovuje. Dost to změnil takzvaný „fade it“ jazyk, který používají rapeři, tento způsob zpívání nebo mluvení přišel z Ameriky. Starší lidé taková mluva totálně irituje, ale mladí jsou na to dost zvyklí. Já jsem si řekla, že je mi vlastně jedno, když to nevyslovím dobře.

Jednu z českých písní, Hoří i voda, jste nahrála spolu s Cyrilem Dobrým. Jaké to je pracovat autorsky na českém textu? Je to jazyk příbuzný, ale přitom pořád cizí…
Myslela jsem si, že se mi v češtině píše špatně, ale ten text jsem napsala vcelku rychle. Pro mě je tohle všechno zábava, jako kdybych si hrála na počítači. Prostě jsem si chtěla vyzkoušet, jestli se mi něco v češtině povede. Cyrila jsem pak poprosila, aby se na výsledek podíval a trochu to učesal. On tam taky přepsal pár slov.

Jaká písnička se vám naopak psala špatně?
Já to tak nemám. Za rok napíšu dost málo textů, a to proč je píšu, má vždy důvod. Skoro všechny písničky, co jsem vytvořila, jsou vydané. Když mám nápady, tak to jde, a když nápady nemám, nepíšu vůbec, protože jinak z toho vzniká vata a sama vidím, že je to nepoužitelné a že mě to nebaví.

Skladba Blues o dešti vznikla podle básně Václava Hraběte. Jak vás napadlo zhudebnit báseň?
Dostala jsem od kamaráda sbírku básní. Před dvěma roky jsem chtěla napsat písničky podle českých a slovenských básníků, protože jsem měla stejné období, jako mám i teď, a psaní mi šlo špatně, takže jsem se o něj ani nepokoušela. Chtěla jsem dělat písničky, které by byly jednoduché a mohly by si je hrát všichni. Nechtěla jsem tam vkládat žádné svoje vlastní myšlenky. Tato od Hraběte byla první a poslední píseň, co jsem udělala, protože pak jsem na to trochu zapomněla začala zase psát vlastní texty. Teď bych se k tomu mohla vrátit a projekt dokončit. Mám teď dost ticho, co se psaní týká.

A jak se vám v češtině zpívá?
Stejně jako ve slovenštině. Těžce. A „ř“ mám myslím až přehnaně vycvičené.

Koncerty k desce jsou odložené na podzim. Jak se na ně těšíte? A věříte, že se uskuteční?
Abych pravdu řekla, myslím si, že se neuskuteční. Ale doufám. Spíš přemýšlím nad tím, jakou jinou práci bych mohla dělat.

A co by to bylo?
Zatím jsem na to nepřišla.

Nejen hudebníci teď mají dost volného času. Jak ho trávíte?
Je to pro mě těžké, protože funguji tak, že si už sedm let zadávám práci sama. Teď měl nastat čas, kdy se setkávám s lidmi kvůli zkouškám, nebo jsem chtěla cestovat, takže mi neprospívá být doma. Je pro mě hrozně těžké dodržovat nějaký režim. Často se mi stane, že chci něco přes den udělat, protože se chci pustit do hrozně moc věcí. Chci se učit na kytaře, španělštinu i nějaké texty, chci číst, chci chodit do parku a chci i vařit, ale nakonec se mi stane, že je večer, a já neudělala nic. A potom jsem na sebe naštvaná, mám pocit že jsem i dost zlenivěla. Já si však myslím, že to prostě přejde a že se vše vrátí zase do normálu.