Andrštovy vzpomínky se čtou jako vydatná kronika tuzemské hudební historie

Bilanční rozhovor s uznávaným kytaristou Lubošem Andrštem vedl novinář Ondřej Bezr a je proložený hudebníkovými vlastními úvahami a vzpomínkami. Pod názvem Ještě hraju vestoje knihu vydává nakladatelství Galén.

V titulku zmíněná kronika je to samozřejmě neúplná, protože Luboš Andršt se vědomě a úspěšně bránil například popovým spolupracím, a zjevně ho to netáhlo ani do folkových vod. Sám se v knize vrací k tomu, že odmítl doprovázet Helenu Vondráčkovou nebo Evu Pilarovou. A když se po Martě Kubišové chtěly hity a zaplutí do nového mainstreamu, tak poté, co jí pomohl s porevolučním comebackem, se rozešly i jejich cesty.

Zato v textu defiluje plejáda především jazzových a bluesových hudebníků. Samozřejmě Martin Kratochvíl, v jehož Jazz Q působil, Marián Varga, krátce Tonya Graves, démon Vladimír Padrůněk, „rockový spolužák“ Michal Prokop a jeho prostřednictvím třeba také Petr Skoumal. Nechybí pochopitelně ani legendární B. B. King, se kterým si Andršt na přelomu tisíciletí dvakrát zahostoval na koncertech v Praze a ve Zlíně.

Kytaristův život a kariéra se tu probírají celkem pečlivě. Od dětství, kdy je s podivem, že si budoucí kytarový guru neurval prsty („Kolem Příbrami se ještě nacházela munice z války. jednou za mnou přišel otec do sklepa. Měl jsem zrovna ve svěráku ostrý náboj do pušky…“). Přes praxi ve fabrice ČKD Kompresory, a tedy pravou bluesovou inspiraci. Po první kapely, první profesionální kapelu a tak dál.

Obálka knihy Ještě hraju vestoje

Aktivní hudebníci mezi čtenáři ocení, že rozhovor vedl kytarista s kytaristou. Takže se řeší problém s nedostupností strun, okamžik, kdy Andršt poprvé objevil takzvané prstové vibrato („hrál to pazourama!“), dojde na různá ladění, efekty či přehled jeho jednotlivých kytar. A nechybí ani technické aspekty nahrávání.

Hlavně v Andrštově jazzovém období se to pak začne hemžit kvitakordy, pentatonikou, modální harmonií a dalšími termíny, u nichž si čtenář s běžnou středoškolskou hudební výchovou nejspíš nevystačí. Naštěstí textu nedominují a vždy se příběh stočí do srozumitelné podoby. I tak si v těchto kapitolách mnozí nejvíc užijí historky o leteckém umění a obchodním duchu Martina Kratochvíla nebo poutavé drogové anabáze kolegů z Energitu.

Ty ovšem Andršt líčí spíš pohledem nezúčastněného pozorovatele. „Vždycky jsem dával přednost rodině před demolováním hotelových pokojů,“ říká přímo. „Ty úžasné story o muzikantském řádění, kterého jsem byl občas svědkem, jsou navíc z poloviny jen báje a pověsti.“

Bratranec Petr Janda

Přirozeně se v textu prolínají velké a malé události. Andršt třeba vypráví, jak prožíval srpen 1968 nebo následující léto, kdy nejdřív v televizi sledoval přistání Apolla 11 a o měsíc později milicionáře mlátící demonstranty, zatímco sovětské tanky zlověstně vyčkávaly. „To byly kontrasty. Američani dobyli Měsíc a Rusové Československo,“ poznamenává.

O pár stránek dál už však dává k lepšímu historku, jak jeho matka vyslala na koncert Energitu bratrance Petra Jandu, aby ho přemluvil k „normálním písničkám“ (které, když už se rozhodl živit muzikou měly z rodičovského hlediska větší potenciál).

Šedou dobu normalizace asi nejlépe ilustruje kytaristova mnohaletá anabáze u rekvalifikační komise, koncertní výlety do zemí socialistického tábora v 80. letech zase rámuje historka, kterak Rusové toužili od muzikantů koupit boty „Rita“, jak azbukou odkojení četli značku Puma. Člověku obeznámenému s možnostmi moderní sazby potom vyloženě trne u pasáží, kde Andršt líčí vznik kytarové učebnice v 80. letech, kdy potřebnou grafiku vyráběl sám a lepil ji na papírcích do vynechaných míst rukopisu ze psacího stroje.

Životopis je to zevrubný, ale hlavně čtivý. Těch tři sta padesát stránek, z nichž celých dvacet tvoří Andrštova podrobná diskografie, lze slupnout za dvě odpoledne.

Kytarista se hned zkraje vyznává z toho, že si osvojil Heideggerovu metodu uzrávání díla. Aplikuje ji na muziku, kterou nechává často ležet, aby ji prověřil čas. A dodává, že i tato knížka, kdyby bylo po jeho, mohla ještě aspoň dva roky zůstat v šuplíku. Naštěstí to nebylo potřeba.