Chytlavý, dojímavý a na každý pád „svůj“. Takový je McCartney III

Díky koronavirovému lockdownu je na světě nová deska Paula McCartneyho a vinou protipandemických opatření se její vydání o pár týdnů pozdrželo. Album nazvané McCartney III naštěstí patří k těm, na které se čekat vyplatí.

Paul McCartney hraje na desce McCartney III na všechny nástroje. Foto: Mary McCartney, MPL Communications

Historie desek pojmenovaných prostě autorovým příjmením sahá až do konce roku 1969, kdy se rozpadali Beatles a jejich baskytarista začal upouštět páru ve svém domácím studiu. Sám jen s několika doprovodnými vokály své manželky Lindy. Album McCartney vyšlo krátce před poslední deskou Beatles Let It Be a předznamenalo definitivní konec slavné kapely. Později se mu mimo jiné dostalo ocenění jako pionýrského počinu na poli lo-fi hudby. Také deska McCartney II přišla na přelomu dekád. V roce 1980 lemovala soumrak zpěvákovy další kapely Wings.

Osmnáctá McCartneyho sólovka vznikala v méně pohnutých dobách, co se týká muzikanta samotného, o to však turbulentnějších pro okolní svět. A tak zatímco v roce 1970 se schovával před novináři, veřejností a neodvratným osudem Beatles, letos na jaře musel do ústraní z nařízení britské vlády. A doma dělal to, co umí nejlépe.

Zdá se, že McCartney je ve formě. Opakovaně se ukazuje, že nejvyváženější nahrávky ze sebe vydává ve chvílích, kdy není tlačený smlouvami a nahrává si spíš pro radost. To platilo jak pro první eponymní album, tak třeba pro desku Flaming Pie z roku 1997, jež sice vznikala v poslední fázi rakoviny jeho první ženy, ale dýchá z ní nenucená domácnost, která funguje prostě líp než až příliš chtěné hity.

Pokud jde o ně, pak je McCartney III možná o něco chudší než album New z roku 2013. A více uvolněné než snahou o moderní trendy prodchnutá minulá „koncepční“ deska Egypt Station. Nejvíc se tedy skutečně blíží Paulově sólovému debutu, byť dnešní technika už onu domáckou lo-fi atmosféru takřka nedokáže vyvolat.

Každopádně je aktuální nahrávka eklektická v nejlepším McCartneyho stylu. Desku otvírá lehce experimentální skoro instrumentálka Long Tailed Winter Bird, které by snad slušela o něco kratší než pětiminutová stopáž. Nechybějí plně zaranžované kousky jako Lavatory Lil, Deep Down nebo poctivé vypalováky Find My Way a Slidin’. Na poslední jmenované skladbě se podíleli i kytarista Rusty Anderson a bubeník Abe Laboriel Jr. z McCartneyho doprovodné kapely a Greg Kurstin coby koproducent, jinak i v těchto plně instrumentálně obsazených skladbách hraje autor na vše sám, což u něj není ani novinka, ani překvapení.

A samozřejmě tu jsou pomalejší skladby. Pretty Boys o zpěvákových letitých zkušenostech s pózováním pro fotky. Zvláštně ponuře-nadějná Deep Deep Feeling. The Kiss of Venus, kde si bohatě vystačí jen s akustickou kytarou a jedním doprovodným hlasem. Nebo závěrečná Winter Bird / When Winter Comes, jejíž základ vznikl ještě za dohledu George Martina během nahrávání Flaming Pie.

Dnešní moderní technologie samozřejmě dovede doladit i hodně technicky neschopné „pěvce“, ale při poslechu McCartney III se nezdá, že by to byl tento případ. Jeho živá vystoupení ostatně dokazují, že ex Beatle se i jako zpěvák docela drží, a to věku takřka navzdory. A z jedenácti nových skladeb sálá stále ta stejná chuť (a schopnost!) produkovat prostě dobré písničky. Stejně jako před půl stoletím v jednom londýnském domku nebo před čtyřiceti lety na odlehlé farmě ve Skotsku.

Kdyby každý téměř osmdesátiletý muzikant pouštěl do světa takto oprávněně sebevědomé, protože jednoduše povedené nahrávky, to by bylo v hudební branži blaze. V případě Paula deska McCartney III opět dokazuje, že jeho status legendy je zcela oprávněný.