Dokument Karel představuje Gotta jako bojovníka i „idiota“

Dokumentární film nazvaný prostě Karel, který režisérka Olga Malířová Špátová natočila během posledního roku života Karla Gotta dává nahlížet do zpěvákovy hvězdné historie i střeženého soukromí. A vyvolává spíš úlevný smích, než teskné slzy.

Karel Gott si to tak přál a sám občas dění i sebe sama glosuje typickým suchým humorem. Jeden příklad za všechny – s producentem Filipem Albrechtem jedou vlakem do Německa a řeší, že zrovna míjí někdejší hranici NDR a SRN, kde dřív byly dráty a střílelo se po lidech, a teď podle těch stromů vůbec není poznat, kde jsou. „Zatímco tehdy jsme věděli dost přesně, kde jsme…“ odtuší zpěvák.

V Gottově posledním roce sledujeme bojovníka stále plného touhy a odhodlání, a to i v případě, že mu zcela viditelně ubývají síly. V retrospektivě se potom odhaluje příběh mladíka, který toužil malovat (nebo se stát gynekologem) a zpívání bral nejdřív jako přivýdělek. Potom vyskakoval z vlaku do Chebu, kam jezdil do učení, aby nasál atmosféru noční Prahy. Ostatně, když mluví o večírcích, dobré společnosti a nočním životě, září mu oči ještě i ve chvíli, kdy už věděl, že jeho dny jsou sečtené.

Nakonec našel životní poslání v hudbě a v tom, že jejím prostřednictvím bude bavit lidi, což dělal úspěšně až do konce svých dnů.

Trochu jiného Gotta vidíme, když dojde na sedmdesátá léta, kdy sváděl docela slušnou poziční válku s komunistickým režimem. Nejprve v roce 1971 spolu s bratry Štaidlovými zůstal déle v západním Německu, čímž mocipány zjevně naštval. Na oplátku začali tahat na výslechy zpěvákovy rodiče, až se Gott raději z „cvičné emigrace“ vrátil.

Poté jej lstí donutili podepsat prohlášení, pro něž se vžil termín „anticharta“, o čemž před kamerou mluví se zřejmou nevolí. Není divu, to téma se ho drželo přes čtyřicet let. Ale zde snad poprvé se za svou tehdejší politickou neobratnost označí za idiota. Přitom už o dva roky později – k desátému výročí Palachovy smrti – vrátil smeč výmluvnou písní Kam tenkrát šel můj bratr Jan. Prostě žádný s režimem konformní umělec, za kterého jej mnozí mají. Jak ve filmu říká Marta Kubišová: „Karle, já tobě nemám nikdy nic za zlý.“

Filmem o Karlu Gottovi by mohl projít zástup hvězdných mluvících hlav, kupodivu se tu objevují vlastně jen zřídka a vždy ve společných promluvách s protagonistou. Žádná hra na paměťovou instituci. Kromě Kubišové tu mluví Jiří Suchý, který si podle všeho s Gottem stále vykal, Eva Pilarová nebo rozkošně nekorektní Ladislav Štaidl.

No a potom jsou tu záběry ze soukromí. Z domova, z chalupy, ze zákulisí koncertů a pochopitelně z nemocnice. Když Gottovi doktor sice jinými slovy, ale v podstatě docela narovinu oznamuje, že umře, tají kinosál logicky dech. Ale v té scéně je po celou dobu přítomná jakási útěcha. Jednou to musí přijít, čeká to každého. A zpěvák to přijímá… vlastně až s osvobozující úlevou. Rozhodně je v tom víc dojetí, než v záběrech z rozloučení na Žofíně, kde si slzící fanoušci nezapomněli vyfotit rakev.

Dokument Karel je cenný z několika důvodů. Ukazuje dosud neviděné archivní záběry. Nahlíží do domácnosti jednoho odcházejícího, ale milujícího otce a manžela. A loučením, které by mohlo sledovat sto jiných z filmů ze sta běžných hospiců, rámuje životní příběh legendy, která dosáhla všeho. Když Karel Gott dokázal prožít poslední chvíle bez lítosti, dává nám to naději, že to jednou zvládneme všichni.