RECENZE: Druhá deska Lenny je světová. Možná až moc

Svou debutovou deskou Hearts z roku 2016 si zpěvačka Lenny nastavila laťku poměrně vysoko. Na aktuálním albu Weird & Wonderful ji rozhodně nepodkračuje. Dvě „ale“ se však nad právě vydanou nahrávkou vznášejí.

Lenny Foto: Matúš Tóth

První bolístka přirozeně vychází z oné téměř čtyřleté pauzy od debutu. Zpěvačka mezitím nežila ve vzduchoprázdnu a vydávala singly. Což je v pořádku. Jenže když jako první dvě skladby na aktuální desku zařadila loňskou Lovers Do a dokonce předloňskou Enemy, posluchač se od prvních tónů musí zákonitě ptát – dostávám novinku, nebo jen recyklovaný výběr starších kousků?

Dobře, dá se pochopit, že Lenny chtěla album načnout jednak povědomou melodií, jednak relativně nakoplou peckou, kterou Lovers Do skutečně je. V Enemy navíc přichází na řadu její signaturní chraplák, který si fanoušci od začátku zamilovali. Hudebně těm skladbám samozřejmě lze jen těžko něco vytknout.

Jenže ten záměr přestává fungovat ve chvíli, kdy skutečné novinky pokračují spíš ve volném tempu. Figure It Out má silnou melodii (a dojemný klip), ale nese se v takové té sheeranovské ledabylé melancholii, kterou si posluchač pustí asi jen ve chvíli, kdy si chce poťapat v depce.

A i když třeba skladba Maneater vygraduje do mohutného závěru, první skutečně rychlá nová písnička zazní až za polovinou alba. Skladba nazvaná NANANANANANA [???] je řízná a vtipně pojatá vypalovačka a refrén v následující Wake Up dokonce jako by vznikl přímo pro stadionové chorály – „classic singalong“, jak by řekli Angličané. Otázkou je, jestli se k ní předchozí záplavou slz posluchač dobrodí.

Desce Weird & Wonderful je každopádně potřeba přiznat nekompromisní zvuk a velkolepou produkci. Aby ne, když se nahrávalo a míchalo také v Londýně. Na tuzemské scéně je to prostě světově působící počin, jakých tu v mainstreamu přeci jen nevychází mnoho.

Jenže se nabízí otázka, jestli právě to pomůže naplnit Lenny její zahraniční ambice. Neskrývané a vzhledem k jejímu studiu v Anglii rozhodně pochopitelné. Protože to, čím se lze doma právem prsit, je v cizině právě a jen další variací na hudbu, která z tamních rádií i pódií zní běžně.

Nejvýraznější odlišnosti se nacházejí až v závěru – trochu šmoulovsky pojatý zpěv v poměrně experimentální skladbě Infinity a Marpův rap v Easy. Ale je tohle ta „česká stopa“ a osobitost, která by nahrávku v silné konkurenci povýšila?