Dvě slunce Anety Langerové svítí emocemi až do nitra

Šest let uběhlo od desky Na Radosti, než Aneta Langerová připravila její následovnici Dvě slunce. Jejich paprsky kreslí pestrý obraz vyzrálých textů i rozmanité muziky. Prim hrají atmosféra venkova, přírody a zpěvaččin nezaměnitelný hlas.

Aneta Langerová Foto: Herbert Slavík

Langerová zve fanoušky i třeba jen náhodné kolemjdoucí „do nekonečného vnitřního prostoru, kde je snění dovoleno“. Sama se ponořila do svého vnitra a pozorovala nové příběhy. Z nich upletla ve spolupráci s producentem Jakubem Zitkem třináct silných písní.

Skvělou práci odvedli Zitko s Langerovou na textech, kterým se však musí posluchač dostat pod slupku až při opakovaných přehráních desky. Příběhy v písních mají většinou přesah, který je potřeba zavnímat. „Každý z nás byl jednou dítětem, narozen z lásky dvou zlatých sluncí. Stejně dá ti úsilí opustit římsy máminých sukní,“ zpívá první česká SuperStar mimo jiné v titulní písni, ve které chtěla poděkovat rodičům a popsat, jak je složité vylétnout z rodinného hnízda. Také druhý singl Bílý den byl inspirován Anetiným otcem. Ostatně u něj na chatě na venkově písně vznikaly.

Vedle osobnějších textů se v dalších písních věnují oba autoři lásce, ale i přírodě, v čemž trochu navazují na album Na Radosti. Navíc si fajnšmejkři mohou v textech najít slova jako alky, tektonické plochy, létavice či tarot, což většinou nepůsobí rušivě, ale spíše osvěžujícím způsobem. Ve futuristické skladbě Tělo 2086 se zpívá: „Dávno už se lidi nehýbaj, dávno už se lidi nevídaj, dávno už se lidi nestýkaj, už se nemilujou.“ Zní to jako narážka na koronavirová opatření, ale Langerová přiznala, že píseň vznikla už loni a jde zkrátka o rýpnutí do virtuálního světa, který nemá moc ráda.

Hudebně je album Dvě slunce velmi pestré. Občas se vynoří překvapivé dechy, třeba v až pohádkové Na horách sněží, atmosférou strhává Netopýr. Jindy, jako v písni Jak krásné je být milován, stačí jen klidný klavír. Pomalejší songy se střídají s rychlejšími tempy jako Sama nebo naléhavá Závrať. Nohou si poklepáte u Větrných mlýnů. Především je však příjemné poslouchat Langerové hlas, který protkává písně přirozeně a v různých polohách citlivě vůči dané skladbě. Vynikne třeba i v Antonínovi bez hudby. Emoce se při poslechu střídají velmi často, ale není to hudba na pozadí při uklízení. Najděte si čas, koukněte do bookletu, třeba i na krásné fotky z Prahy, a soustřeďte se jen na písně.

Prosincové křty musela Langerová odložit, ale až se bude opět koncertovat naživo, většinu skladeb bych si vychutnal nejraději v písničkářském stylu, tedy v klidu vsedě a akusticky. S vizuálním doprovodem snad budou některé písně ještě pestřejší. Jestliže si deska Na Radosti vysloužila čtyři Ceny Anděl, můžou si i Dvě slunce pohrávat s myšlenkou, že se nějaká ta soška zablyští.