RECENZE: Dýchej. David Stypka & Bandjeez vydali pravděpodobnou desku roku

Na světě je poslední album Davida Stypky & Bandjeez, po Stypkově smrti jej intenzivně dokončovala kapela s producentem Martinem Ledvinou. V jedné věci deska Dýchej navazuje na předchozí Stypkovu tvorbu. A v jedné je zase úplně jiná.

To, že aktuální deska zní daleko popověji, než dřívější písně, je vlastně jen nějaký logický vývoj. Album Čaruj bylo jazzrockové, následující Neboj už byl pop, byť pořád hodně kytarový a kdyby termín „rockové písničkářství“ nezněl tak hrozně, asi by bylo namístě ho použít. Na Dýchej znějí třeba bicí někdy až osmdesátkově (hlavně v singlu Farmářům). Ale to je zjevně výsledek snahy posunout se.

Ostatně minulá deska Neboj šla celá do stoupy a nahrávala se znovu právě proto, že kapela nebyla původně spokojená se svým zvukem.

Texty, které nutí přemýšlet

Ale i kdyby někdo zvukový posun vnímal kriticky, při poslechu Stypkových textů se musí ujistit, že tady je vše v pořádku. Texty na předchozích deskách byly vždy chytré. A to v tom nejlepším významu a bez známky ironie. Vynalézavé obraty, které vás jednak chytnou při prvním poslechu, ale zároveň přinutí nad svým obsahem přemýšlet a pronikat do hloubky. A že tam něco hlubokého je, tím si buďte jistí.

Nejinak je tomu na Dýchej. Už pilotní singl mohl podle názvu znít, že to bude patetická oslava moravských polí jako z reklamy na supermarkety… Jenže po prvních verších zjistíte, že jde o chytrý lovesong, kde na farmáře dojde jen jaksi mimoděk. Ve skladbě O lítání se zpívá o lidech, „co se pít nebojí, když prší voda živá“, což je vpravdě geniální líčení lidské odvahy a moudrosti. A takových kousků se v písních z alba najde spousta. Jeden dva poslechy na pořádné objevování ani nestačí. 

Asi největší devizou téhle muziky je skutečnost, že při poslechu nesmutníte po zesnulém hudebníkovi. Nebo to aspoň není první emoce, byť někde vzadu v hlavě se toho samozřejmě nezbavíte. Ne, tohle je oslava života – však David Stypka na písních pracoval v době, kdy se podruhé narodil, a o radostech z maličkostí a své osobnostní proměně po těžké diagnóze mluvil i v rozhovorech. Důkazem budiž vyloženě živočišná skladba Růže. 

Blízko od nebeských bran

Samozřejmě tu jsou i písně, kde se smrt řeší. Podle všeho i v závěrečné a hudebně jinak docela rozverné Mňam. Mňam je totiž místo „docela blízko od nebeských bran“, kde zpěvák už byl, „tenkrát úplně sám“ a kde „můžeš být vším, čím jsi vždycky chtěla být“. No a úplně mrazí ze silné písně Marie. „Až se ti bude tma celou noc zdát, až se tě přijdou na mé hříchy ptát, nesmíš jim za boha živého dát tajemství, která roky tu schovávám.“ To zní skoro jako závěť. A díky jménu, ke kterému se ten text vztahuje to může mít jak biblické, tak naopak čistě rodinné vyznění. Kdo u téhle skladby neuronil, nemá srdce.

První povrchní poslech album Dýchej musí zařadit k čistě popovým nahrávkám, ale ve skutečnosti je hodně rozmanité. Ještě se mi zdají sny je například taková vymazlená „barovka“ a Matěj Drabina tu na bubny ve slokách hraje úplně jazzově. Takový žánrový rozptyl na jedné desce si může dovolit málokdo, ale Bandjeez mají naštěstí jak dostatek muzikantských schopností, aby to uhráli, tak tu správnou úroveň drzosti a sebevědomí, aby si to mohli dovolit.

Suma sumárum, Dýchej je deska, které se nedá vytknout vůbec nic. Vedle nemalého množství hudby, kde buď schopnosti nedostačují ambicím, anebo prostě chybí snaha a cílevědomost, je to nahrávka skrz naskrz ryzí. Mám takové tušení, že David Stypka dostane příští rok Anděla in memoriam. A rozhodně to nebude jen z lítosti a nostalgie.

Čtěte osobní vzpomínku autora ke Stypkovým nedožitým narozeninám.