Erasure úspěšně propojují minulost s přítomností

Osmnácté studiové album kapely Erasure nese název The Neon, narozdíl od přechozí nahrávky neřeší politická a sociální témata a zvukem se částečně vrací do poloviny osmdesátých let, kdy britské synthpopové duo začínalo.

Andy Bell z Erasure na koncertu v roce 2018 Foto: Tony Norkus, Shutterstock

V polovině osmdesátých let se čirou náhodou sešli Andy Bell a Vince Clarke, který předtím působil v Depeche Mode. Chemie zafungovala a v roce 1987 odpálilo nové hudební uskupení Erasure svou dlouholetou a velmi úspěšnou kariéru nezapomenutelným albem The Innocents. V rámci stejnojmenného turné se Erasure podívali i do Prahy. A právě tato magická kombinace letitých znalostí v oboru skládání hudby a instinktivní návrat k ověřenému analogovému zvuku nejrůznějších syntezátorů té doby daly vzniknout soundu, který dominuje aktuálnímu albu The Neon. Experimentování se starými hudebními nástroji, spojenými s aktuálními nápady se v tomto případě skutečně vyvedlo.

Oproti předchozímu albu s nepříliš optimistickým názvem World Be Gone se tu dvojice umělců již naprosto odprostila od všech sociálních a politických témat spjatých jak s Brexitem, tak s prezidentskými volbami ve Spojených státech v roce 2016.

Hned s prvním songem Hey now (Think I Got a Feeling) se vracíme zpět do zlaté éry populární hudby, kdy Erasure dobývali vrcholy hudebních žebříčků, a je jasné, kterým směrem se bude nové album ubírat. Šťavnatou dávku kvalitního elektropopu obsahují i Nerves of Steel a Fallen Angel. Zážitek je v tuto chvíli srovnatelný s prvním poslechem alb jako The Chorus nebo The Innocents. Jízda pokračuje dvojicí skladeb No Point In Tripping a Shot a Satellite, než se na kratičký moment zastaví u Tower of Love.

Opravdový oddech ovšem přichází až s písní New Horizons, kde primárně figurují klavír a Bellův zpěv. O dotvoření atmosféry se po chvíli postará směsice syntezátorů a backvokálů. Svou náladou se od ostatních skladeb výrazně liší a představuje nádherně laděnou „přestávku“ před vrcholem alba. Právě díky komornímu provedení a romantické náladě tvoří tento song přesně to, co posluchač nutně potřebuje k tomu, aby si naplno vychutnal finální nášup osmdesátkové elektroniky, kterou zajišťují vesměs odlehčené skladby Careful What I Try to Do a Kid You’re Not Alone, která celé album ukončuje s melancholickou lehkostí.

Písně z The Neon se nejspíš nezařadí mezi největší hity Erasure. Na druhou stranu je potřeba se v této nejisté době radovat i z maličkostí, jako je omamující záře neonových světel, podle kterých Andy Bell album pojmenoval. V každém případě to Erasure znovu dokázali a pojení minulosti a přítomnosti do jejich diskografie zapadá velmi originálním a přirozeným způsobem.