Foo Fighters v saténu a rytmu Bee Gees baví hlavně sami sebe

Foo Fighters si nahráli desku víc pro radost, než pro cokoliv jiného. V pořádku. První polovinu tvoří covery Bee Gees, druhou živé skladby z poslední řadovky Medicine at Midnight. Výsledek není bez půvabu, ale působí poněkud rozpačitě.

Pomiňme teď „bé stranu“ s živákem. Ten je OK, proč by taky nebyl. Pět koncertních verzí písniček z povedené desky je přesně to, co fanoušky potěší. S první polovinou nahrávky je to poněkud složitější.

Mám rád covery a považuji je za koření hudební scény. Je to většinou pocta původním autorům či interpretům, zároveň i trochu potlačení vlastního ega, a v neposlední řadě možnost poslechnout si dobrou skladbu přetvořenou kreativním duchem někoho jiného. Když se to udělá poctivě, v zásadě nejde šlápnout vedle. V nejlepším případě originál klidně překonáte, v tom horším to bude prostě jen více či méně zdařilé vzdání holdu.

Stejné jako originál

Hlavně to znamená, že z hudebního byznysu nemizí radost. Co jiného to taky má být, když světoznámí rockeři vezmou pět kousků ve znamení diska a předělají si je k obrazu svému?

Jenže tady jsme u zásadního problému téhle nahrávky, kterou Foo Fighters vypustili do světa pod alter egem Dee Gees a se zastřešujícím názvem Hail Satin. Je totiž hezké, že se Dave Grohl a jeho parta na promofotky skutečně oblékli do saténu a jako by se převtělili do hrdinů roztančených sedmdesátek, ale do předělaných originálů přinášejí jen pramálo svého.

V úvodní skladbě You Should Be Dancing jsou to v podstatě jen zkreslené kytary v refrénech. Totéž platí třeba o písni Tragedy, také ta je lehce rockově přiostřená, v závěru intra je to co do posluchačského zážitku dokonce až trochu ke škodě – originál působí daleko svěžejším dojmem. V obou případech však platí, že až na podobné kosmetické úpravy to je celá původní aranž skoro do noty. Oč zábavnější jsou covery, kde třeba už kvůli personálnímu a nástrojovému obsazení je nutné dělat zásadní aranžérské kompromisy, a tudíž poctivě hledat, co zachovat a co obětovat. Ano, myslím třeba na tuhle v podstatě nadšeneckou verzi Mamma Mia s jednou kytarou a jedním bendžem.

Ale ve chvíli, kdy máte prostředky a možnosti zahrát Bee Gees stejně jako Bee Gees, a nejste revival, ale svébytný umělec, kde je nějaká zábava? Slovy z obchodního světa – jakou přidanou hodnotu coververze od Foo Fighters přinášejí? (Srovnejte s covery, které natočil sám Barry Gibb s hvězdami country…)

Oprášit zapadlý kus

Grohlovi slouží ke cti, že se do vokální polohy vhodné pro songy Bee Gees dostal docela v pohodě, což u falzetů bratří Gibbů není úplně samozřejmé. Jen třeba v Night Fever v bridge už to je až trochu nucené a je znát, že zaťatému rockerovi tenhle způsob zpívání prostě není vlastní.

Nakonec tak z pěti coverů jako poněkud skrytý klenot působí skladba Shadow Dancing, kterou původně nenahráli Barry, Robin a Maurice Gibbovi, tedy Bee Gees, ale jejich mladší bratr Andy Gibb na svém stejnojmenném druhém albu z roku 1978.

Ne, že by si s ní Foo Fighters pohráli nějak zásadně, byť těch zásahů je zde asi nejvíc. Hlavně však píseň, stejně jako celá Andyho tvorba, není příliš známá, a tak posluchačům přináší něco víc než jen poněkud otrocké omílání starých hitů. A není to, k čemu má dobrý a hlavně sebevědomý cover také sloužit? Vytáhnout na světlo boží nějakou neprávem zapomenutou píseň a dát jí nový život?

Foo Fighters si to jako Dee Gees bezpochyby užili. Z hlediska posluchače je však deska Hail Satin promarněnou šancí.