„Hovno! Uděláme z toho reggae.“ Dokument o Prokopovi poučí i pobaví

V sobotu ve 20.20 odvysílá ČT Art dokument Až si pro mě přijdou… sledující život a kariéru zpěváka Michala Prokopa. Slibuje podívanou se spoustou skvělé muziky i humoru. Jen oproti „screeneru“ pro novináře se v televizi před desátou bude muset pípat.

Michal Prokop v dokumentu Až si pro mě přijdou... Foto: Pavel Otevřel, Česká televize

Tvůrci to asi dopředu nevěděli, ale letošní záplava knih, filmových i televizních dokumentů o rozličných hudebních osobnostech je pro fanoušky uzavřené doma skutečným požehnáním. 

Televizní snímek Až si pro mě přijdou… sleduje kariéru Michala Prokopa i s oběma jeho comebacky – když v 80. letech přišel se skvělou deskou Kolej Yesterday a když v roce 2006 po politickém angažmá a moderátorské etapě vydal „na základě povelu Pavla Šruta“ album Poprvé naposledy. „Neznám v téhle zemi nikoho, komu se povedlo z té branže z různých důvodů vystoupit a vrátit se dvakrát,“ tvrdí Prokop.

Zde je na místě poznámka, jež zazněla i u portrétu Jiřího Černého. Chápu, že Česká televize prostě produkuje hodinové dokumenty a nejede přes to vlak. Ale podobným hudebním velikánům a mnoha desetiletím jejich působení na scéně by prostě slušel aspoň o něco delší formát. Poctivých devadesát minut by se zdálo být na místě.

Že Prokop umí zpívat, o tom samozřejmě není sporu. Ale především mladší ročníky fanoušků, kteří Prokopa třeba koncertně zažili až právě po druhém comebacku, a tedy ve zralých letech, kdy už nikdo není pěvecky úplně na vrcholu, musí při sledování překvapit, jaký „pan zpěvák“ byl koncem 60. let. Ostatně byl vyhlášen vítězem téhle kategorie na 1. československém beatovém festivalu v roce 1967. „Michal byl tenkrát zjevení. Myslím, že takový soulový zpěvák tady tenkrát nebyl a od té doby nebyl vůbec,“ soudí Jiří Černý, který tehdy Prokopovi cenu předával. A kariéra byla nastartovaná. 

Cenná je vzpomínka na legendární a mýty opředený New Club nebo na setkání s básníkem (a textařem Města ER z roku 1972) Josefem Kainarem. Vladimír Mišík to prý o rok později zažil jako přes kopírák s Kuřetem v hodinkách, jen bez portského vína. „My jsme ho nepřivezli, protože jsme věděli, že nesmí,“ líčí Mišík. „No, to my jsme taky věděli, že ho nesmí, ale přesto jsme ho přivezli,“ směje se Prokop.

Nechybí ani reflexe zbytku sedmdesátých let – jak Prokopova angažmá v pop music, tak třeba jeho podpisu anticharty. Co se hudby týká, zpíval tehdy s Hanou Zagorovou. „Hanka byla u toho, když jsem se seznámil se svou ženou, byla mou svědkyní na svatbě. Takže naše vztahy byly vždycky výborný. Ale hudebně to prostě nefungovalo,“ vzpomíná Prokop. A ona anticharta? „Byla to součást celého toho období definovaného určitou nejistotou, strachem a takovou nevírou v sebe sama.“

Kořením filmu je například svérázný a zemitý houslista Honza Hrubý, když u sebe ve mlýně v Otvovicích připomíná vznik některých nahrávek. Třeba, že Bitva o Karlův most je vlastně obrácená lidovka Nešťastný šafářův dvoreček. Anebo píseň Odjezd: „Tu donesl Petr Skoumal. Krásná písnička. A já jsem řekl – hovno, uděláme z toho reggae.“

Prostě hodina plná muziky a vášně pro muziku. A ta vystoupení v politických diskusních pořadech devadesátých let, na která tu také dojde, jsou takovou hezkou perličkou.