Jamie Cullum přichází s bohatou předvánoční nadílkou

Vánoce už pomalu klepou na dveře, což v hudebním světě z pravidla znamená masivní příval nastokrát předělaných koled a vánočních songů. A pokusy o autorský materiál málokdy končí úspěchem. Letos na tento tenký led vstoupil Jamie Cullum.

Jednačtyřicetiletý britský skladatel, zpěvák a multiinstrumentalista přichází s velmi ambiciózní deskou The Pianoman at Christmas, která nabízí hned deset vánočně laděných autorských písniček. Album převážně vznikalo v Abbey Road, ve slavném studiu 2 za spolupráce padesáti sedmi vynikajících britských muzikantů. Produkce se chopil Greg Wells, který má na kontě například soundtrack k filmu Největší showman.

Vánoční atmosféra je cítit již od samého začátku úvodní písničky It’s Christmas. Hudebník napříč celou deskou převážně sází na tradiční zvuk velkých big bandů připomínající „sinatrovskou“ éru minulého století. Minimálně u prvních čtyř skladeb se tohoto trendu statečně drží a nesnaží se nijak vybočovat. Nádherné melodie, které z těchto harmonií pramení, jsou doplněny Cullumovým osobitým zpěvem a skvěle vystavěnými sóly různých nástrojů od trubky po tenor saxofon.

Autor dokazuje, že jazz se s atmosférou svátků pojí naprosto přirozeně. Zároveň se snaží vysvětlit, že hudba, která s Vánocemi souvisí, se nemusí nezbytně podbízet masám. Měla by však navodit onen nezaměnitelný pocit klidu a vyrovnanosti, který je v onom čase tak důležitý. A to se zde daří. 

První song, který se skutečně vymyká je titulní The Pianoman at Christmas. Pokud posluchače v první polovině alba atmosféra přicházejících Vánoc nelapila, tady to jistě přijde. Pomalá melancholická balada se objeví ve správnou chvíli, aby narušila dosavadní jazzovou eskapádu. Následuje svižnější singl Turn on the Lights, který jsme si mohli poslechnout již na konci října a jež je evidentně zaměřený na širší okruh posluchačů. Cullum v něm opouští svět bigbandů a více se přibližuje charakteru svých dříve vydaných skladeb, kde propojuje moderní pop s jazzovými prvky a orchestrální hudbou. Svůj účel to splňuje na výbornou a písnička má velký potenciál ne pouze vánočního hitu.

Album se zase na chvíli vrací zpět do původní atmosféry a v písních So Many Santas a Christmas Never Gets Oldodvádí stejně kvalitní práci, jako doposud. Ještě před tím než se deska jako čerstvě napadaný sníh zcela rozplyne (však ano, klišé k vánoční hudbě patří, tak proč jimi nehýřit i v recenzi), zazní dva zasněné kousky How Do You Fly? a Christmas Caught Me Crying, které jsou vkusně doladěné orchestrálním doprovodem. Pořadí písniček se v tomto případě nejeví, jako problém. Ba naopak. Autor moc dobře ví, co si v jakém okamžiku může dovolit a obě závěrečné písničky mají svým způsobem odlišnou atmosféru, takže se mezi sebou nebijí a nepůsobí ani zdlouhavě či stereotypně. Celou desku zhltnete bez hlesnutí a i po čase si zpětně vybavíte emoce, které jste během poslechu zažívali. A to u vánočních songů skutečně oceníte.

Ne že bych před prvním poslechem desky nebyl skeptický. Koneckonců, autor se vydal na velmi tenký led. Je však zřejmé, že to nebyl krok vedle. Po téměř dvacetileté kariéře a mnoha dosažených úspěších si může Jamie Cullum zapsat další. Vytvořit přesvědčivé a originální vánoční album, které dokáže od začátku do konce bavit, je dnes složité. Konkurence v mnoha a mnoha lety ustálených svátečních písničkách je obrovská a posluchači novinky ne vždy přijmou.

Písničky z The Pianoman at Christmas si však své fanoušky jednoznačně najdou a to jistě i v řadách jedinců, kteří jazzové hudbě příliš neholdují.