Jelen vzývá Věci a sny a vstoupil do jednadvacátého století

Kapela Jelen na své třetí desce hlásí „návrat do současnosti“ a skutečně se přiblížila modernějšímu pojetí hudby. Naštěstí si zachovává i většinu dobře známých prvků předchozí tvorby. Tudíž neztrácí nic ze svého kouzla.

Kapelu Jelen doplnil v sestavě bubeník Vítek Polák. Foto: Radek Kudláček

Třetí řadovka to vždycky rozčísne. Pokud kapela prvním albem zaujme a druhou deskou své kvality potvrdí, před třetí nahrávkou stojí zákonitě na rozcestí. Půjde dál vyšlapanou cestičkou? Pak riskuje opovržení kritiků. Bude experimentovat? To zase hrozí nevole fanoušků. Kapela Jelen se na desce Věci & sny vydala pověstnou zlatou střední cestou.

Přibyly bicí, ale upřímně – kdo si toho při běžném poslechu všimne, když rytmika, byť jinak hraná, byla u Jelena vždy výrazná. V nových písničkách se tu a tam, ale spíš častěji ozývají také nejrůznější prvky běžné v moderní produkci. Naštěstí zůstaly chytlavé songy i charakteristický zpěv Jindry Poláka, tedy základní kameny dosavadní tvorby.

Uniformní pop nečekejte

Tak například singl Jediný, co chci může úplně v pohodě fungovat jen s jednou kytarou jako u táboráku. (Což jsme si vyzkoušeli, když ji Polák hrál v rámci výročního koncertu Planety Hudba.) Ale finální zvuk tahá album blíž střednímu proudu.

Pro skalní fanoušky to nejspíš nebude problém, pravděpodobně si tím Jelen jejich řady ještě rozšíří. A ti, kteří kapelu nemuseli ani předtím, ji na milost asi nevezmou. Protože jsou to pořád stejné kotlíkárny, jen dotažené někam dál. Což je v pořádku. Jelen se mainstreamu blíží, ale žádný uniformní pop nečekejte.

Stejně jako hudba, posunula se i témata. Třeba singl Ještě jednu noc je vlastně Magdalena po letech. Zase nevěra, ale už prožitá méně naivně. Na druhou stranu tu jsou písně jako Nebreč, Sáro s hostující Kateřinou Marií Tichou, kde se zpívá o novém životě. A nechybí pomalé kousky jako Bílý klávesy o oddanosti či ještě daleko baladičtější, spíše něžná Mater Mors. Producent Johny Rainbow přispěl do skladby V oblacích, která je jako dělaná pro velké festivalové, případně stadionové chorály, což letos asi Jelen nevyužije. A obecně kapela silnými refrény rozhodně nešetří.

Vzpomínka na Stypku

Jakkoliv popu poplatné zvuky jsou legitimní součást hudby, při opakovaném poslechu začínají z desky trochu vystupovat a posluchač se nemůže zbavit úvah, jak by ty písničky zněly v řekněme konzervativnější produkci. I proto potěší závěrečná Rozlučková, což je vzpomínka na čas strávený se zesnulým Davidem Stypkou, kde kromě akustických bicích je vše zcela při starém.

Ale celkově je deska Věci a sny stále příjemným zážitkem. Uvidíme, jak se s novým repertoárem kapela popasuje před živým publikem, až to bude zase jednou možné.