Koncert, na který se čekalo pětatřicet let. Jak by mohl nebýt skvělý?

Kapel, o jejichž návratu se dlouhá léta spekulovalo, jsou možná desítky. The Beatles nad nimi ovšem ční tak, jak to dokážou jen oni. Comebackové turné odstartovalo 25. května 2004 ve Španělsku a do Prahy slavná čtveřice – konečně – dorazila 6. června.

Foto: Shutterstock, archiv

Legendární Fab Four se opatrně začali „dávat dohromady“ v devadesátých letech při projektu Anthology, tehdy ještě bez Johna Lennona, který poslal starou demonahrávku s tím, ať si kapela dělá, co uzná za vhodné.

Když však George Harrison v roce 2001 úspěšně přepral rakovinu, někdejší hrany mezi muzikanty se začaly dále obrušovat. Poprvé se na jednom pódiu – tehdy ještě bez hraní – všichni čtyři objevili na předávání cen Grammy v roce 2002. Od té doby se o společném koncertu šuškalo a nakonec to byl Paul McCartney, který bouchl do stolu, čtveřici přenechal už předjednané termíny svého evropského turné a věci se tedy konečně mohly dát do pohybu.

Pandemie koronaviru připravila fanoušky o desítky, možná stovky koncertů – od nejmenších klubových po obří halové. Rozhodli jsme se tedy popustit uzdu fantazii a vydat se na tenký led fabulace. Jaká by byla ta show, na níž jsme se tolik těšili? A když už jsme v tom, proč se omezovat na vysněné vystoupení, jež se mělo uskutečnit třeba letos v květnu? Proč nebýt odvážnější?

Beatles tedy brázdí Evropu s pouhými čtrnácti zastávkami, ale i to je samozřejmě lepší, než nic. Navíc, když se prozatím vyhýbají rodné Británii, ale dorazili do Prahy.

Do improvizovaného T-Mobile Parku na Kolbenově ulici dorazilo přes třicet tisíc natěšených fanoušků. Víc kapacita neunesla. Hrálo se pod širým nebem, takže ze začátku ještě za plného světla, ale atmosféra byla i tak více než vřelá.

Kapela, která v polovině šedesátých let obehrávala staré fláky během dvacetiminutových setů na špatně ozvučených stadionech, jako by si chtěla vynahradit vše, co tehdy nebylo možné. Hrálo se tedy nahlas, možná až příliš, vážně to skoro působilo jako pozdní satisfakce za všechna ta vystoupení, kdy muzikanti neslyšeli ani notu. A hity nabušený koncert se natáhl ke třem hodinám.

Jestliže před pětatřiceti lety Beatles skončili mimo jiné proto, že ústřední dvojice Lennon–McCartney nechtěla Harrisona pustit ke slovu, nyní si program večera rozdělili všichni čtyři rovným dílem. Ano, zhruba čtvrtina písní připadla Ringo Starrovi, ať už šlo o skladby, které sám napsal, nebo jež mu byly i historicky svěřené aspoň pěvecky.

Z jeho strany tedy došlo na Yellow Submarine, I Wanna Be Your Man, With a Little Help From My Friends, kde doprovodné vokály šli Lennon s McCartneym spíš z legrace jako za starých časů odzpívat na jeden mikrofon, ale také Don’t Pass Me By nebo Act Naturally.

Kapela zařadila od každého ze svých členů také jednu sólovku, byť všechny měly na historii Beatles nějakou návaznost. Starr zpíval It Don’t Come Easy, pod níž je autorsky podepsaný Harrison. Ten zase přispěl se svou All Things Must Pass, kterou při posledních nahráváních v roce 1969 kapela ještě zkoušela.

McCartney sám zazpíval baladu Here Today, kterou napsal v roce 1980 poté, co to vypadalo, že se Lennon nezotaví z následků atentátu. Když se kapela vrátila na scénu, adresát dojemného songu sarkasticky poznamenal, jak je fajn neposlouchat tu píseň „zeshora“ a s poťouchlostí vlastní odehrál How Do You Sleep, což byl původně jízlivý útok na bývalého kumpána v době, kdy rozpad Beatles řešili právníci. Protože se však McCartney od basy celou dobu pobaveně culil, zdá se, že tyhle neshody jsou dávno zažehnané a všichni zúčastnění mají z těch starých šarvátek akorát srandu.

Jinak zněly skutečně hlavně hity, jinak by to asi nešlo. Kromě zásadních stavebních kamenů McCartneyho sólových koncertů, jakými jsou Let It Be, Hey Jude, Yesterday, I Saw Her Standing There, Get Back, Penny Lane, Back in the USSR nebo Lady Madonna, to byly také Harrisonovy pecky jako Here Comes the Sun, While My Guitar Gently Weeps, Something, I Want to Tell You, cover Chucka Berryho Roll Over Beethoven, ale i chuťovka v podobě Piggies.

Největší neznámou asi dopředu znamenaly skladby, kterými přispěje Lennon, jenž se v posledních desetiletích koncertně držel v ústraní. Že ani ve třiašedesáti neztratil nic z aureoly rokenrolového bouřliváka, dokázal luxusně vykřičenou Twist and Shout, perfektním vokálem v Help!, ale pustil se také do I am the Walrus, Come Together, Strawbery Fields Forever nebo In My Life.

Klasické songy zněly v lehce modernizovaných, ale přesto originálu věrných úpravách, tedy to nebylo nic, co by skalní fanoušky mělo urážet. Jako velký vklad se navíc ukázali doprovodní hudebníci, které si původní čtveřice ke zdárnému provedení všech skladeb přizvala.

Na klávesy exceloval Paul Wix Wickens doprovázející McCartneyho již drahně let. O další kytary se postarali Andy Fairweather Low a Robbie McIntosh, McCartneyho na base střídal Klaus Voorman a Starra za bicími Jim Keltner. S perkusemi koncertem provázel Ray Cooper. Takže ani v druhé linii žádná béčka.

A samotní Beatles? Kdybychom šli a analyzovali každou notu vycházející z jejich hrdel, chyby by se našly. Vždyť poslední společný koncert odehráli na střeše budovy v Saville Row v roce 1969 coby muži před třicítkou a dnes jsou nebo by mohli být dědečky.

Jenže na nějakou vokální dokonalost se toho večera nehrálo. Tohle byla nostalgická vzpomínka a splněný sen pro všechny fanoušky. Nejen proto, že viděli své idoly zase jednou pohromadě. Ale hlavně proto, že viděli, jak se všichni čtyři stále milují. Jak ostatně zaznělo v posledním přídavku: „The love you take is equal to the love you make.“