Paul McCartney a Rick Rubin jdou pod pokličku slavných písní

Šestidílný dokument McCartney 3, 2, 1 je od pátku dostupný ve stremovací službě Hulu, což mimo jiné znamená, že v Česku si jej jednoduše nepustíme. Ale kdo, chce, hledá způsob. Neboť pominout tenhle tříhodinový výlet do paměti exBeatla by byla chyba.

Ani jednoho z protagonistů snad není třeba představovat. Paul McCartney stál u zrodu kapely The Beatles, s Johnem Lennonem tvořil jeden z nejplodnějších kreativních tandemů hudební historie a i na sólové dráze sbíral jedno ocenění za druhým.

Rick Rubin je americký producent zaměřený primárně na hip hop, velmi úspěšně však spolupracoval i s Red Hot Chili Peppers, Tomem Pettym, Nine Inch Nails, System of a Down a v neposlední řadě Johnnym Cashem, jemuž zajistil více než důstojný závěr kariéry.

A McCartney s Rubinem, dvě osobnosti, jež od sebe dělí jednadvacet let, v kostce v šesti půlhodinových epizodách sedí, pouští si staré nahrávky a povídají si o nich a jejich kontextu. Zní to nudně? Naštěstí není!

Dvě písně v jedné

McCartney se Rubinovi bezprecedentně otvírá. Coby hudebník s hudebníkem tu zacházejí do takových podrobností, jako je Lennonův specifický kytarový part v písni All My Loving nebo zásadní příspěvek George Harrisona k songu And I Love Her. Pro zvukové geeky je potěšením slyšet, že sólo v A Hard Day’s Night se ve skutečnosti nahrávalo v polovičním tempu a do výsledné podoby jej technici zrychlili (a tudíž zvedli o oktávu). Který kytarista si na jeho nápodobě nikdy nezlámal prsty, že?

Vybrané písně si dvojice pouští u mixážního pultu a podle potřeby stahují a vytahují jednotlivé stopy. V případě While My Guitar Gently Weeps takhle dojdou k tomu, že po zvukové stránce to zní jako dvě úplně rozdílné písně smíchané dohromady. „Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel,“ říká Rubin. „Já taky ne,“ dodává McCartney.

Vtipné je, když McCartney řeší, proč nedali na radu Phila Spectora umísťovat na B strany singlů jen nějakou výplň, ale radši přicházeli s regulérní a často i dost zajímavou písní. „Nebylo to tak dávno, co jsme sami chodili do obchodů kupovat si singly. Být na druhé straně jen instrumentálka, připadali bychom si podvedení,“ vysvětluje.

Když v souvislosti s Michelle McCartney hovoří o inspiracích u Edith Piaf, Rubin jako muž s hudebním rozhledem, okamžitě zná kontext. Kromě dosud neslyšených střípků samozřejmě dojde i na historky, které známe. Těžko to však někomu vyčítat. O těch věcech mluvil s novináři a dalšími zvědavci tisíckrát a ty zajeté koleje se těžko opouštějí.

Čeho McCartney lituje?

Velká část seriálu se pochopitelně točí kolem Beatles, jejich studiové práce, aranží George Martina a podobně. Nezapomíná se však ani na pozdější období. U skladby Waterfalls z alba McCartney II Rubin poznamenává, že zní velmi moderně. „Trochu lituju toho, že smyčce na té nahrávce jsou jen ze synťáku,“ říká McCartney. „Proto je to možná tak moderní,“ kontruje Rubin. „Hele, já můžu něčeho litovat, ale to neznamená, že musím mít pravdu,“ reaguje autor.

McCartney se vyznává z toho, jaké to bylo, když se mohli potkat se svými hrdiny – jako třeba Little Richardem – a oni je milovali taky. Na turné s Royem Orbisonem v roce 1963 byl u toho, když Orbison v autobuse napsal hit Oh, Pretty Woman. A Jimiho Hendrixe poprvé slyšel v jednom z londýnských nočních klubů jako skoro jediný posluchač. Takže mezi jednotlivými písněmi vyvěrá na povrch i otisk doby a hudební scény, které byli Beatles nedílnou součástí.

Poslouchat dva hudebníky, jak se noří do otázek tvorby a nahrávání, je zajímavé vlastně vždycky. Když jsou to navíc takové veličiny, odolat nelze. Jen škoda, že našinec musí tak skvělé dílo shánět pokoutně. Ale fanoušci Beatles aspoň potrénují na listopad, kdy podobně monumentální dokument Petera Jacksona Get Back vyjde na platformě Disney+, k níž u nás máme asi tak stejný přístup.