Miley Cyrus se vrací do dob drsného osmdesátkového rocku

Zpěvačka o svém sedmém albu původně mluvila jako o žánrově neurčité „mozaice všech věcí, kterými předtím byla“. Přitom ve skutečnosti na Plastic Hearts naopak poměrně dobře dokazuje, že jí sedí jak pop, tak skladby spíše v rockovější poloze. 

Z patnácti skladeb jsou poslední dvě de facto bonusové, ale zároveň představují asi to nejlepší, co album nabízí. Cover písně Heart of Glass od Blondie nebo Zombie od The Cranberries jsou totiž přesně tím, co zpěvaččině hlasu extrémně sedne. V hlubších a rockovějších polohách vynikne mnohem víc, než v případě popových balady, kterých jsou plná rádia.

Očividně i sama Miley Cyrus pochopila, v čem se cítí  pevná v kramflecích. Singl Night Crawling, do něhož si autorka přizvala punkrockera Billyho Idola, posluchače hodí zhruba o čtyřicet let zpět do atmosféry prvotřídního osmdesátkového rocku. 

V popovém obalu s mulletem

Skladba Midnight Sky pro změnu možná na první poslech působí jako klasická rádiová pecka, ale podobně jako u Night Crawling je zde velmi silně cítit závan osmé dekády, tentokrát však v popovějším obalu. Mnoho zpěvaččiných posluchačů tu dobu ani nezažilo, ale dle reakcí na sociálních sítích, se jim do těch osmdesátých let hrozně chce. K singlu vyšel ještě před vydáním alba videoklip, kde se posluchači musí shodnout na tom, že Miley Cyrus sedí i dobový styl oblékání. Hlavně slavný mullet, tedy účes „vpředu byznys, vzadu párty“ je skvělým podtržením celkového dojmu.

Ale nakonec i na rádia se myslelo. Skladba Prisoner, ve které hostuje popstar Dua Lipa, bezpochyby dobude první příčky hitparád. Nicméně i zde je z textu patrné, že se Miley Cyrus asi stále dostává z událostí posledních měsíců.

Deska Plastic Hearts je určitě příjemným osvěžením na popové scéně a rockové skladby skvěle vybočují z zaběhnutého hlavního proudu populární hudby. Dokonce si myslím, že by se jich Miley Cyrus měla držet mnohem víc.