Narodil se jen jednou, ale Skoumalova tvorba vydá za tři životy

Pojmenovat hudební uskupení Malý bobr by mohlo projít nějakým recesistickým pankáčům. A potom samozřejmě bývalým spoluhráčům Petra Skoumala. Navzdory tomu, že proslavená písnička se na desce Narodíme se jen jednou… nenachází.

Petr Skoumal během vystoupení v Malostranské besedě. Foto: archvi Malostranské besedy

Violoncellista Olin Nejezchleba a kytarista Norbi Kovács se Skoumalem koncertovali několik posledních let jeho kariéry. Po skladatelově odchodu se rozhodli dát dohromady novou partu, kterou tvoří vesměs hudebníci z Mišíkovy Etc…, a prostě dál hrát Skoumalovy písničky.

Měl jsem to štěsí program nazvaný Pocta Petru Skoumalovi několikrát slyšet a můžu ji s klidným svědomím doporučit každému, kdo má rád poctivou muziku a chytrý humor. Dokonce, a to nechci snižovat hodnotu recenzované nahrávky, si myslím, že naživo je to ještě větší perla. Už třeba proto, že asi nikde jinde jsem nezažil publikum, které by se opravdu královsky bavilo při dlouhém proslovu, jako když Nejezchleba četl životopis, kterým se Skoumal prezentoval při povinných přehrávkách v 80. letech.

Hodina muziky, které se dostane posluchačům alba, je tak pestrá, jako byla vždy i Skoumalova tvorba.

Jsou tu dětské popěvky jako vyloženě minimalističtí Vrabčáci, kteří „byli zvědaví, co o nich věda ví“, nebo Lev, jenž „ukutně zuřil na psa, že v jeho jméně napsal ef“. Obě s geniálními texty Emanuela Frynty. Už dospělým určená, ale neméně rozverná skladba Kdybych byl boháčem, nebo opravdu zásadní kousky jako nostalgická (a jemně, ač úderně antikomunistická) Starej pán nebo hymnická Neopouštěj nás (svatý Václave).

Rovněž textaři jsou tu zastoupení v celé paletě, která Skoumalovu hudbu pojila – kromě Skoumala samého jsou to slova od Jiřího Dědečka, Jana Vodňanského, Pavla Šruta, Jana Buriana nebo Josef Kainara. Jedním slovem elita.

Kainarův a Skoumalův odjezd proslavil ve svém repertoáru Michal Prokop, na desce se zpěvu ujal Marek Eben a fakt, že není na přední straně uvedený jako vzácný host, jen dokazuje, že album Narodíme se jen jednou… si nehraje na hvězdnost, ale skutečně chce hlavně uctít zesnulého kolegu a přítele.

A to se daří. Většinu písní skvěle odzpíval sám Nejezchleba, ten Eben je tu ve dvou skladbách spíš jen tak pro zpestření. A slabá místa na albu popravdě ani nejsou.

Jen ten Malý bobr chybí, ale komu vlastně? Stejně jako titulní píseň, také Petr Skoumal se narodil jen jednou. I tak to vypadá, jako by jeho tvorba obsáhla hned několik lidských životů. Díky za to a díky, že to Nejezchleba a spol. připomínají.