Pár hlušších míst přece nezabije radost kulturního národa z muziky

V sobotu večer se opět hrálo v Národním divadle. Aspoň pro televizní diváky. A dávala se opera, rap, beatbox i „prostý“ pop. Akce Národ sobě – kultura tobě si dala za cíl pobavit a zkrátit čekání na skutečné živé koncerty.

Kapela Wohnout v rácmi koncertu Národ sobě – kultura tobě. Foto: Česká televize

Což si pojďme říct na rovinu, že se povedlo. Jasně, že v rámci tři a půl hodiny dlouhého – a ne, nedivte se, uteklo to jak Vltava při povodních – pořadu bylo pár míst, která by při příkřejším zkoumání asi neobstála. Nemám teď samozřejmě na mysli duo moderátorů Petra Prokopa a Ondřeje Cihláře, na které se snesl poměrně silný hněv internetových diskutérů. Je nasnadě, že lidé, kterým není blízká poetika divadla Vosto5, případně tuhle dvojici nezažili jako konferenciéry festivalu Krásný ztráty, se mohly u obrazovek ježit chlupy hrůzou. Pro ostatní ovšem muselo být jejich průvodní slovo perfektně balancující na nebezpečné, ale o to dráždivější hranici trapnosti, balzámem. Inu, když už se popíci, bigbíťáci, o mladých alternativcích nemluvě, nabourali do Zlaté kapličky, ať ten crossover stojí za to!

Wohnouti se sovětskou vlajkou

Pozdvižené obočí mohly vyvolat pod nosem stažené roušky u některých členů orchestru. Jistě, organizátoři se zaklínali tím, že všichni byli testovaní. Ale pak se nabízí otázka, proč se největší ansámbl večera vůbec musel s ochranou dýchacích cest obtěžovat.

Těm nejdivočejším kapelám, jakými jsou třeba The Atavists, rozhodně neprospělo „televizní“ nazvučení. Ale to je drobnost, se kterou se u tak obří akce holt musí počítat.

A do třetice by někdo mohl remcat nad dramaturgií závěru večera, která by podle všech festivalových zákonistostí přece měla gradovat do absolutna. Zde jsme si dopřáli skvělého, leč komorního Ivana Hlase (Olin Nejezchleba se vybavil normálním místo podomácky vyráběného cella, že by ho jinak do Národního nepustili?) a stejně lze charakterizovat i vystoupení Mira Žbirky a Ráchel Skleničkové. Následovali sice Wohnouti, kteří si k písni Depardieu bez okolků vzali i sovětskou vlajku, ale nedočkavě jsme očekávali hlášenou Morcheebu. Že třeba zahraje svůj megahit Rome Wasn’t Built in a Day.

Jenže to ne. Skye Edwards a Ross Godfrey se připojili z Londýna, zahráli jen s akustickou kytarou v premiéře svůj nový singl, který je skvělý a pro pořadatele Metronomu je to navíc velká pocta. Ale tím to skončilo. Naštěstí ještě naskočila Lucie, která celý večer zahajovala Amerikou, a napálila Černé anděly, mimo jiné i jako skvělou upoutávku na své podzimní koncerty se symfoňákem. (Nejen o turné bude mluvit Michal Dvořák v pondělní epizodě podcastu Mixtape.)

Uriel bizarnější Dema

Jinak měl samozřejmě rozsáhlý program momenty skvělé, průměrné i slabé. Výtečný vtip nesl nápad nechat vystupující hrát zády do hlediště. Propojení s „první scénou“, byť tedy prázdnou, tak fungovalo na jedničku. Pobavilo i medley hitů v podání Ondřeje Rumla a Ondřeje Brzobohatého. DJ Rockstar si se živým skrečováním do Carmen docela máknul a osvěžující byl i kus Cirku La Putyka s živou hudbou.

Mezi objevné, až vynalézavé prvky patřilo střídání několika scén. PSH rapovali ze sklepení, Bára Poláková a kolegyněmi si střihla vokální verzi Nafrněné z několika šaten, Mirek Kemel nebo Pokáč s Annou Slováčkovou hráli na střeše a 7krát3 s Jiřím Kornem a další zase ve foyer.

Ač se třeba Kapitán Demo (čtěte recenzi na jeho poslední desku) hodně snažil, nejbizárnějším zážitem byla bezpochyby píseň Jany Uriel Kratochvílové. Ostatně má k tomu dlouhá desetiletí praxe. Bylo by to vlastně paradoxní, ale bratři Neckářové s kapelou Bacily a hostujícím Thomem Artwayem mohli ubrat v počtu kytar v písni Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Jako mnohé další je totiž doprovázel Orchestr Národního divadla a ty nástroje se dohromady prostě hrozně třískaly. A také Never Sol se všemi svými synťáky rozhodně mohla Starou píseň Michala Prokopa posunout někam dál.

Nicméně navzdory třeba divočejší dramaturgii zapříčiněné jistě hlavně šibeničním termínem celé akce, byl večer v pražském Národním divadle zdařilý. Teď nezbývá než doufat, že naživo si podobné události užijeme už brzo.