Piano Babylon připomíná bláznivé kousky Toma a Jerryho

V pražském Divadle Archa měla premiéru performance Piano Babylon a diváci se dočkali něčeho velmi jedinečného. Každé vystoupení je neopakovatelné, slibují tvůrci představení a mají bohužel pravdu v tom, že opakovat se nebude. Prý po Novém roce. Možná.

Petr Nikl (zády k objektivu) v představení Piano Babylon zkouší, co všechno snese klavír. Foto: Planeta Hudba

Ale pokud se Piano Babylon na jeviště vrátí, lze jeho návštěvu rozhodně doporučit. (Aktualizace: V Divadle Archa naplánovali reprízu už na 27. září!) Výtvarník (a zároveň hudebník a divadelník) Petr Nikl si totiž ve spolupráci s klavíristy Beátou Hlavenkovou a Michalem Nejtkem připravil cosi, co na zdejší scéně nejspíš nemá obdoby.

Je to koncert? Určitě ne. Je to divadlo? Asi trochu. Nejlepší popis nejspíš zajistí všeobjímající slovo performance a při sledování dvou hráčů a bláznivého výtvarníka možná na mysli divákově vytane klasický cartoon s Tomem a Jerrym. Hlavenková a Nejtek si hrají to své – z větší části je to improvizace, zřejmě s pár nazkoušenými styčnými body, občas se ozve i nějaká známá melodie. A Nikl pobíhá kolem jako ona zlomyslná myška a tiše je tyranizuje.

Ping pong na klavíru

Narozdíl od slavné pohádky se tu sice nezabouchávají prsty deklem od klaviatury, zato Petr Nikl nejdříve vyříznutými otvory a potom rovnou do otevřených křídel, a tudíž na jejich struny, hází nejrůznější předměty. Kostky domina dávají vyluzovaným tónům ostrý zvuk. Jiné kostky, snad polystyrenové, zase při hře hezky poskakují. Chvíli si Nikl s Hlavenkovou s kusy klavírů zkoušejí etudu na odcizení, po čase zase oba pánové sehrají partii ping pongu. A další libovky.

Vlastně jedinou vadu na kráse, kterou celá ta zábavná bláznivina má, je délka. Ne, nebojte, netrvá to tři hodiny bez přestávky, není to antická tragédie. Ale v posledních dejme tomu dvaceti minutách už se ten koncept odhazování a skládání předmětů na klavírní struny přeci jen okouká. A tak selský rozum velí krátit. Anebo samozřejmě přidat ještě nějaký další rozměr.

Jinak je Niklova hravost, s níž neúnavně vstupuje do dvojí klavírní improvizace, zábavná a opojná. A jestli se Piano Babylon bude hrát někdy dál, rád půjdu zjistit, jak moc se jednotlivá představení budou lišit jedno od druhého. Protože potenciál je skoro nekonečný.