Pokáčova Antarktida je opět sázka na jistotu

Třetí deska písničkáře Pokáče je zase plná pro něj typického humoru a chytlavých melodií, tentokrát produkčně dotaženějších. Antarktida je zkrátka vyspělé album, které zároveň zachovává jednoduchost písní v dobrém slova smyslu.

Asi nebude v Česku moc interpretů, kteří vydávají album s tím, že klipy z něj už mají na YouTube v součtu okolo 15 milionů zhlédnutí. Na druhou stranu není samozřejmě zvykem, že by před oficiálním vydáním znali fanoušci více než polovinu písní z desky. Což je u Jana Pokorného, neboli Pokáče pravidlem.

A tak se o písních jako Cowboy, Jsem pozitivní, Anděl nebo Nešahej na mě asi nedá mluvit přímo jako o singlech, které by lákaly na nové album. Pokáč prostě vypouští průběžně songy na internet a ještě mezi ně sází své rychlovky pro Frekvenci 1 nebo prostě svůj youtubový kanál přikrmuje dalšími písněmi z gauče hranými jen s kytarou. I z nich se na desce dočkají posluchači úlovků, například dva roky starý flák Když je hokej se do aktuálně probíhajícího mistrovství světa trefuje jako puk do sítě.

Samotný autor se navíc trefuje do vkusu čím dál větší mase lidí. Jeho humorně pojaté kousky často provázejí chytlavé melodie. A tak i když sám Pokáč nechápe, proč si třeba malé děti zpívají Matfyzáka na discu, podobně asi dopadnou i roztančené Nešahej na mě, Kabinka či To si na Googlu vyhledejte.

Pokornému se daří v mnoha písních opět uplatnit svůj ostrovtip. Jako třeba v nejnovějším singlu Holky to objektivně lehčí maj se zjevnou provokativní narážkou na Ptáčata bratří Nedvědů nebo ve skladbě Chudák Alzák, kde se například zpívá „…já mít jeho hlas, tak asi nelením a hned se zastřelím“. Nebo: „Kdo z nás vůbec ví, jak vlastně vznik, nejspíš, když tužková baterka s žábou měla styk.“ Na druhou stranu dokáže hrát i na vážnější strunu, byť stále s vtipnými verši. Na ekologii a životní prostředí se obrací titulní Antarktida a Na pláži, obě v klidnějším rytmu. Zdravotní problematiku připomíná singl I když jsme plešatý s jediným hlasovým hostem na desce Annou Slováčkovou. Anděl zase naráží na konzumní stránku Čechů nejen před Vánoci.

Je pravda, že některá témata se Pokáčovi opakují, například Kabinka může připomínat Matfyzáka na discu, Dej mi pusu dává vzpomenout na Probuzení a Cowboy zase brousí na stejnou notu jako V lese. Na druhou stranu si pojďme připomenout, že první pokusy nyní už známého písničkáře byly vlastně jenom o IT tematice. Takže velký pokrok v rozmanitosti, byť třeba sociální sítě zde prostupují opět výrazně. Každopádně po narození syna přibyly v repertoáru třeba skladby jako Děti a Tak tě tu vítám.

Nutno také podotknout, že Pokáč vybral šestnáct skladeb asi z padesáti, které napsal. Značný posun se odehrál v produkci, se kterou opět pomáhal Jan Balcárek. Poznat je to například v nástrojové pestrosti, kdy už prostě nezní jen kytara či ukulele. Pánové měli na dotažení písní během pandemie více času a využili ho dobře. Další oživení přichází třeba ve sborech či zdvojování hlasů. Přesto zůstává jádro písní v textech a sdělení, byť skrytém za humor. Pokáč chystá desku pokřtít příští rok v lednu na svém největším koncertu v O2 areně a je jasné, že i kvůli výše zmíněné obohacenosti se za ním občas na pódiu objeví i kapela. Ale i třeba Jarkovi Nohavicovi prospělo, když se občas obklopil spoluhráči a svého času dokonce i Čechomorem.