Prokop glosuje hořící Notre Dame i holky, na které by ještě měl

Michal Prokop přichází s novou deskou po dlouhých devíti letech. Mohlo by to bejt nebe, jak hlásá její titul? Úplně klidně mohlo, protože i když je album plné nejrůznějších návratů, rozhodně nejde o nostalgické vzpomínání.

Michal Prokop si k letošním pětasedmdesátinám nadělí nové album. Foto: Ivan Prokop

Tedy, aby bylo jasno. Ten, kdo touží po hudební progresi, se na Prokopově novince ničeho takového nedočká. Tady vládnou bluesové kytary, Hammondovy varhany a samozřejmě housle Jana Hrubého, signaturní součást muziky Michala Prokopa po mnoho desetiletí.

Ale třeba cover písně Svět naruby od Voskovce, Wericha a Ježka sedí do dnešní doby jak pověstný zadek na hrnec. Podobně například skladba Hoří Notre Dame z pera Martina Němce je celým svým provedením a obraty jako „bubny zavíří v rytmu upířím“ náležitě temná.

Bez Luboše Andršta

Prokop album nahrával s osvědčenou partou v podobě své kapely Framus Five. Tedy s jedinou výjimkou. Bylo veřejným tajemstvím, že kytarista Luboš Andršt se ze zdravotních důvodů na přípravě desky podílel jen omezeně. (Zpěvák o tom relativně otevřeně mluví v našem podcastu Mixtape.) Když posloucháte nové písničky s tímhle vědomím, samozřejmě slyšíte kytarové riffy a sóla znít „jinak“. Pavel Marcel, který se těchto partů ujal, ovšem odvedl perfektní práci a všem skladbám dal to, co potřebovaly.

Andrštova akustická kytara ještě zní v písni So long, příjemné baladě s jazzovým feelingem, kterou napsal na text Pavla Šruta. A v Mé vlasti, kterou na základě Prokopova dema aranžoval. Ta byla také pilotní singlem k desce. V textu Jiřího Žáčka máme další slova, která si dnes můžeme vykládat aktuálně: „Kde sprostá lež se veze v kočáře a pravda s láskou táhnou cestou pěší.“ Přitom Žáček text vydal ve své sbírce Třetí poločas už v roce 2009.

Nicméně když byla zmínka o kytarách, nelze pominout ještě Andrštovu skladbu Neříkej, kde je hráčský rukopis už přece jen čitelnější. Svou poctu staršímu kolegovi tu totiž složil Michal Pavlíček. A samozřejmě skvěle.

Jestli se letos v létě bude trochu více hrát – a křest naplánovaný na srpnový festival Krásný Ztráty Live by si to zasloužil – naživo se budou jistě vyjímat kousky jako Secret Song, Last Minute Man (což je poslední vykřesaná spolupráce Petra Skoumala s Pavlem Šrutem) nebo Deštník. Poslední zmíněnou napsal Prokop s textem Jana Laciny a při poslechu se vybaví třeba Vedro nad Prahou z comebackové desky Poprvé naposledy, v basové lince třeba letitá pecka Hit the Road Jack z repertoáru Raye Charlese a v samém závěru se vtipně připomene Yesterday… a nechme na každém, jestli originál nebo Kolej. Pomalá Pomoz mi může být zase novým Kartáčkem na zuby.

Poctivě a pořádně

Zatím tu padala jména hlavně osvědčených skladatelů a textařů. Ale třeba titulní skladbu opatřil slovy „nováček“, ač bohužel už také zesnulý, Milan Šašek. A verše jsou díky němu protknuté na jedné straně „zlatým telecasterem z roku šestapadesát“ a na druhé „repráky ,džej-bí-el‘“ nebo „žhavou holkou“, na kterou by zpěvák „přesto ještě měl“, prostě „buď nebe, anebo cesta do pekel“. Něčím, co tu hudbu trochu osvěží.

Michal Prokop v minulých letech další nahrávku odmítal hlavně s tím, že necítí pořádný impuls. U alba Mohlo by to bejt nebe do sebe zjevně všechno dobře zaklaplo a výsledkem je nic míň než příjemně poskládaný soubor třinácti originálních a poctivě vyprodukovaných songů ze staré školy. I kdyby se fanoušci další desky třeba nedočkali, bude tohle rozhodně důstojná tečka za studiovou kariéru.