Žbirka je v dokumentu Meky superstar, kterou musíte mít rádi

Spousta cenných archivních záběrů, mnoho humoru, ale hlavně nepřeberně muziky se vešlo do dokumentárního filmu Meky, v němž Šimon Šafránek sleduje osudy slovensko-anglicko-českého zpěváka Mira Žbirky. Snímek rozhodně stojí za vidění.

Miro Žbirka na koncertu v O2 areně Foto: Tomáš Martínek

Do kin vstupuje 9. července a uváděný bude i v rámci putovní přehlídky Tady Vary, která zastupuje letos zrušený mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Jeho prezident Jiří Bartoška se na předpremiéře přímo na Žbirkově zahradě viditelně a slyšitelně bavil.

A diváci v kinech se nasmějí taky. Ať už u jemného špičkování zpěváka s manželkou Katkou, které snímek zachycuje jen krátce, ale je zjevně důležitým kořením jejich úspěšného vztahu. Nebo když vydání své desky ve Spojených státech před lety Žbirka komentoval slovy, že je to fajn, ale „Rod Stewart ještě může klidně spát“. Těm, kteří s prvním slovenským zlatým slavíkem sdílejí lásku k Beatles, vyloudí úsměv v samotném závěru filmu rozprava o cvrčcích v hudbě.

I když znalce Žbirkova obsáhlého hudebního záběru nepřekvapí, že první západní kapelou, kterou ve filmu zmíní a rozebere, jsou nenápadní konkurenti Brouků i Stounů, tedy The Kinks.

Pro běžného návštěvníka kina má snímek ještě jednu výhodu, a tou je veskrze sympatická a únosná stopáž necelé hodiny a půl. Zároveň však bylo takřka nemožné do oněch osmdesáti minut nacpat téměř sedmdesát let života a skoro půl století hudební kariéry. Příběh Mira Žbirky tu tedy ubíhá možná až příliš zkratkovitě a fanoušci, kteří četli třeba skvělou biografii Zblízka od Honzy Vedrala, až tak moc nového se tu nedozvědí.

Přesto jsou momenty, kvůli kterým by si ten snímek neměl nechat ujít nikdo. Zaprvé jsou to archivní záběry – od předávání ceny na festivalu v rakouském Villachu, přes mnohé dobové televizní rozhory, po záběry koncertů i rozvášněných fanynek. Až tady si Čech a nota bene mladší ročník uvědomí, jaká neskutečná superstar Žbirka ve své době na Slovensku byl.

Miro Žbirka a Laco Lucenič v roce 1979 Foto: archiv

Do detailu se tu neřeší ani sebevražda zpěvákova bratra Jasona v roce 1969, ač to byl v životě mladého Mekyho bezesporu zlomový okamžik. Zato se Žbirka režisérovi otevřel v novější historii a pravděpodobně poprvé akcentoval i jiný než jen profesní důvod, proč před lety přesídlil do Prahy. Ono to ani nešlo jinak, když ho kamera sledovala v autě, kde se „rozkecal“ a komentoval to s tím, že se není čemu divit, když se vrací do svého rodného města, ze kterého byl vyštván.

Vedralova kniha tu není zmíněná náhodou, šéfredaktor časopisu Headliner totiž patří k předním znalcům Žbirkovy historie a podílel se i na scénáři k filmu. Dokument by tedy mohl působit jako delší teaser na obsáhlou biografii, což ovšem není fér srovnání. Šafránkův snímek je z výše uvedených důvodů svébytné a ve Žbirkově historiografii důležité dílo.

A dosud aktuálního umělce může pomoct znovuobjevit i posluchačům, kteří by jej třeba mohli považovat za dinosaura dob minulých. Po zhlédnutí filmu bude každý vědět, jak nespravedlivý odsudek by to byl.