A přece se točí! Sedět takřka uprostřed orchestru je silný zážitek

Galileův citát z titulku je na místě, přeci jen bude řeč o nahrávacím studiu. Konkrétně do slavného Sona nedaleko Prahy se po karanténách vrátilo už několik projektů, včetně filmové hudby, která se tu točila uplynulý víkend.

Režie nahrávacího studia není nejtypičtější zakončnění víkendového výletu po architektonických skvostech, historických památkách i současné gastronomii Středočeského kraje, ale ta nabídka šla jen těžko odmítnout. Po měsících kulturní odstávky se opět rozběhl provoz nahrávacích studií a jít si poslechnout, jak hraje orchestr, byť ne v plném obsazení, byla výzva.

Za mixážním pultem se činí producent Michal Pekárek, z druhé řady  práci koordinuje skladatel David Solař a na obrazovce nad hudebními tracky se odvíjí klasický příběh – uprchlíci, policajti, prohnilý systém i spravedliví rytíři. Je to skladkobolné, inu typický „evropský film“, v tomto případě tedy španělský. Normálně by se tahle session odehrála na Kavčích horách, ale Česká televize své studio pro externí projekty po lockdownu otevřela až o pár dní později. „A to už bychom nestíhali termíny,“ vysvětluje Pekárek.

V režii je to trochu nuda. Hudebníci navíc nejsou přes okno pořádně vidět, ve studiu jsou totiž umístění do jeho akusticky nejvhodnější části a ze zvukových důvodů ještě oddělení paravanem. „Jděte si sednout přímo k nim, jsou tam křesla. Jen si vypněte mobily,“ vyzývá nás producent. „Garantuju, že to je síla, kterou jinde nezažijete.“

A taky, že jo! Když se do toho hudebníci opřou, působí to, jako kdyby se na vás hnal rozjetý vlak. Nicméně i v klidných pasážích je to zážitek, jaký třeba posluchače popové hudby těžko někdy potká. „Směju se, když mi někdo říká, že má samply, které znějí stejně jako živý orchestr,“ říkají si pánové v režii a já jim i jako jen lehce poučený laik začínám dávat za pravdu.

Díky bohu za motivy

Celodenní nahrávání orchestru je jen pověstná třešnička na dortu, Solař na muzice k filmu pracoval před tím nějaké dva měsíce. A jak se vůbec tuzemský skladatel dostal ke španělskému filmu? Za vším hledej peníze. Režisér Ramon Tèrmens si domluvil českou koprodukci a podle podmínek musel dva posty obsadit zdejšími tvůri.

No a protože kameramana či střihače už měl svého, sáhl po hudebním skladateli a také české herečce. Ale jistě, vždyť tady v té scéně už samozřejmě poznáváme Klaudiu Dudovou známou z filmů Petra Václava. Role Zity je menší, avšak pro příběh zásadní. Snímek nazvaný La mujer ilegal (Nelegální žena) přitom tuzemské publikum pravděpodobně ani neuvidí.

Klaudia Dudová ve filmu La mujer ilegal (Nelegální žena)

Solař si spolupráci s Tèrmensem pochvaluje. „Dnes je zvykem najít si hudbu z jiného soundtracku, tu pod scénu dát, a pak po skladateli chtít, aby to napsal jinak, ale vlastně stejně. To je oříšek. Režisér tady ale nic takového neudělal. Dostal jsem úplně čistý film s tím, že mi popsal, jakou chce kde budovat atmosféru. A jak toho dosáhnu, to už nechá na mě,“ líčí cenný přístup. „Taky mi žádnou muziku nevrátil, dělal jsem jen drobné úpravy. Klidně bych mohl mít seminář o příkladné spolupráci s režisérem,“ směje se.

Navíc mohl pracovat s výraznými melodickými motivy jednotlivých postav, což si Tèrmens sám vyžádal. „Tady zahlédnete nějaký plnovous a ještě byste možná ani nevěděli, že je to Fernando, hlavní klaďas. Ale hudba vás k tomu hned navede,“ ukazuje na scéně v letadle, jež začíná pozvolna, ale slibuje drama.

Spokojenost panuje i s výkony hudebníků, s dirigentkou Michaelou Rózsa Růžičkovou, klíčovou osobou, která celý ten ansámbl kočíruje, a Petrou Malíškovou, jež má na starosti hudební režii a „obecně kvalitu hudební složky“. „Líbí se mi, že na každý projekt zve jen ty nejlepší studiové hráče, a je tudíž v tomhle ohledu nejlepší kontraktor u nás,“ dodává Pekárek. Během jednoho delšího dne je hotovo. S takovým přístupem se i nákladnější studio může vyplatit.

Nositelé emocí

Střih. O dva dny později sedíme ve studiu Sleepwalker v pražských Nuslích, které je zařízené identicky jako malý kinosál. Jinak by ani hudbu pro film pořádně smíchat nešlo. „Je to úplně jiné prostředí než normální studio, byť se skvělými bednami. Dojem z velikosti a charakter poslechu je prostě odlišný,“ říká Pekárek.

Nejdřív si tu jen poštelovává jednotlivé kousky hudby k záběrům, já si naivně pochvaluju, jak skvěle to zní, ale dostane se mi uzemění, že tohle ještě zdaleka není všechno a uvidím. Tedy uslyším.

Oponuju, že nejsem žádný audiofil, že rozdíl nepoznám. Jenže už za pár desítek minut, jsou už na tak úžasně znějícím orchestru kvalitní softwarové dozvuky, jednotlivé stopy jsou pošoupané do různých reproduktorů, objevují se další modernější nástroje a emoce, které hudba u filmu vždy nese, najednou nebývale hutní.

A ještě jedno specifikum snímek má. Narozdíl od většiny současné produkce je rozdělený na několik částí jako v době, kdy se filmy distribuovaly na jednotlivých kotoučích. „Vždycky se muselo myslet na to, že promítač musí dva koutouče prolnout, a to se nemohlo stát třeba v půlce hudby, ale nějakým logickým střihem,“ dává Pekárek krátký exkurs do historie filmařiny. „Tady je to po staru, důvod nevím. Třeba Nabarvené ptáče bylo taky celé točené na film, ale distribuovalo se samozřejmě digitálně, jinak by nebylo konkurenceschopné.“

Následně se hudební stopa dostane do podobného studia pravděpodobně ve Španělsku, kde do ní přimíchají dialogy a ruchy – to prý může zabrat třeba dva měsíce – a teprve tam vznikne výsledný zvuk, který si diváci užijí v kinech.

„Je to úplně jiná práce než na písničkách. Ale já jsem vyrostl ve studiu ve Smečkách, kde táta dělal promítače a kde se točila hudba ke spoustě českých filmů. Takže to mám skoro v DNA a strašně mě to baví,“ dodává Pekárek. „Líbí se mi, že muzikou do toho obrazu vkládáme emoce, bez hudby by ten obraz byl hrozně nezajímavý.“