Rock for People Hope lákal hlavně na Måneskin, předvedl ale mnohem víc

Že je Rock for People vždy nabitý festival, není pochyb. Ve verzi pro sedm tisíc lidí a v době pandemie ale musel projít mnoha změnami. Organizátorům se ale povedlo vytvořit skvělou komorní variantu s pestrým mezinárodním line-upem.

Kapela Måneskin na festivalu Rock for People Hope. Foto: Martina Vachalová

Je pátek, něco málo po čtvrté hodině odpolední, přes třicet stupňů a z karaoke pódia se ozývá překvapivě kvalitní cover Rammsteinů. Stačilo pět minut, aby mě ve Festivalparku v Hradci Králové obklopila správná festivalová atmosféra, která nedýchla jen na mě. „Že pojedu na Rock for People jsem se spontánně rozhodla dneska ráno. Zatím je tu úžasná atmosféra a spousta zajímavých lidí a outfitů, nenudím se,“ popisuje mi rozverně Anna. Jako většina přítomných, i ona přijela hlavně kvůli headlinerům, kterými jsou italští vítězové Eurovize Måneskin.

V rámci možností nejlepší možná verze

„A jedeme všichni Macarenu,“ křičí zpěvák Martin Čupka z pódia a odpovědí je mu nadšený ohlušující řev. Netušila bych, že se na rockovou písničku dá tancovat Macarena, a jak dobře. Kapela John Wolfhooker se na lineupu objevila až jako poslední, jako minutová záchrana za JC Stewarta, který kvůli karanténě nemohl dorazit. Ale jednalo se o skvělou náhradu.

Oproti minulým ročníkům je letošní verze mnohem komornější, areál je menší a koncertuje se jen na dvou pódiích. „Líbí se mi, že se tu nemusím nikde tlačit a můžu chodit po koncertech a objevovat další kapely,“ chválí si Lucka. Asi sto metrů od KB stage je kopeček se stromy, v jejichž stínu se lidé schovávají před odpoledním sluncem nebo si odtud hudbu užívají jen jako kulisu. Není tu hluk, před kterým nelze utéct. Některým návštěvníkům ale přesně ona vřava chybí. „Radši bych letošní verzi vyměnil za normální, rozhodně to není ono. V rámci možností a opatření ale věřím, že lépe festival organizátoři vymyslet nemohli,“ popisuje Jiří, který přijel hlavně na Mando Diao a Halflives.

Ti začínají na YouTube Music stagi v půl deváté. Narozdíl od Švýcarek Ikan Hyu, které hrály před nimi, ale nevypadají otráveně, že pod pódiem netančí tisíce lidí. Usměvavá zpěvačka Linda Battilani se hned první písničkou dostane kolemjdoucím pod kůži, takže se postupně prostor plní více a více.

Fanoušky Måneskin nezahnala ani bouřka

Říká se, že jednou z tradic Rock for People je déšť. Ani letošní Hope nezklamal. Před devátou se zatáhne a začne mohutně hřmít. Fanoušci Måneskin se ale odradit nenechají a to ani poté, co začne bouřka a minimálně dvacet minut v kuse nepříjemně prší. „V jednu chvíli začali pořadatelé ze stage stahovat jejich nápis, uklízet různý bedny a balit. Báli jsme se, že koncert zruší,“ popisuje mi Markéta, která se tlačí mezi bezmála dalšími pěti tisíci lidmi. Spolu netrpělivě vyčkávají natisknutí na sebe, aby na zpěváka Damiana Davida dobře viděli. Zatímco i já zmoklá a unavená stojím v blátě ve photo pitu a vyčkávám, za mnou se ozývá (převážně) holčičí řev skandující „Måneskin, Måneskin!“

Sice s čtvrt hodinovým zpožděním, ale nakonec se všichni italských stars dočkáme. A i když mé pocity ohledně téhle čtyřky jsou různé, musím uznat, že umí předvést skvělou show. Od prvního kroku na pódium vlijí do všech okolo spoustu energie. Nicméně na to, že mají dost vlastních písniček, hrají až moc coverů, kromě Billie Eilish rozeznám ještě Harryho Stylese nebo The Killers.

Když si chvíli po konci koncertu povídám s Mando Diao, dotkneme se i kapely Måneskin. „Kdo by si pomyslel, že tahle skupina může fungovat, když naživo hrají převážně covery. Ale těžko říct, prostě jim to funguje,” popisuje frontman švédské kapely Björn Dixgård a má pravdu. Na jejich koncert už se věkový průměr publika podstatně zvýší a je krásnou tečkou za prvním povedeným festivalovým dnem.

Mít vystoupení na festivalu hned jako první může být dost nevděčné, Annabelle si ale dokázala získat fanoušky. Pod pódiem se tančí a vedle stage je rodinka s malou holčičkou v kočárku, která si užívá hudbu přes obrovská sluchátka. „Překvapilo mě, že i v jednu hodinu po poledni bude v publiku skvělá support group, takže koncert jsem si moc užila,“ popisuje mi Annabelle v backstagi.

Po rozhovoru běžím na O CO2 JDE stage, abych stihla alespoň kousek tanečního workshopu německé kapely Leoniden. Už podle zaplněného šapitó mi je jasné, kolik lidí dokáží přitáhnout i na svůj odpolední koncert. „Vtipná věc je, že taneční workshop nebyl nápad nikoho z kapely,“ popisuje mi později zpěvák Jakob Amr. „S klukama jsme zkoumali program, protože jsme chtěli vidět Pabst, De Staat a další kapely. No a vidíme, že od půl druhé tam je Leonidance…Tak jsme si říkali, to je přece naše jméno, ne? Co to je? Tak jsme šli na pódium, aniž bychom cokoliv tušili a byli docela překvapení, ale bylo to skvělý,“ směje se Amr.

Smutná realita festivalu

Ačkoliv se zdá, že aspoň tady se už svět vrátil do normálu, realita je stále krutá. Jak pro Leoniden, tak i například pro Nizozemce De Staat je RfP Hope pravděpodobně poslední akcí roku. Možná i právě díky tomu je většina vystoupení koncertovým uspokojením nejen pro návštěvníky festivalu, ale i pro samotné umělce. „Tohle je naše poslední letošní párty, takže si chceme koncert co nejvíce užít,“ shodují se Rocco a Torre z De Staat. Svému slibu dostojí o několik hodin později. A to i přesto, že kvůli zkolabování jedné slečny musí rozjetý koncert na několik minut zcela zastavit. Bez větší námahy ale dokáží vrátit publikum do stejné atmosféry jako předtím.

Nečekanou hvězdou se stal malý Kubík

Ještě před začátkem De Staat, dostaneme se zpěvákem a kytaristou Cigarette Syndrome skvělý nápad – jít si zazpívat karaoke. Těsně předtím, než ale vstoupíme na pódium, nás zastaví slečna, která organizuje pořadí, jestli by si před námi mohl zazpívat malý kluk. Pětiletý Kuba suverénně vyleze nahoru, vezme mikrofon do ruky a začne zpívat Believer od Imagine Dragons. Dav se může zbláznit. Skandují jeho jméno a po skončení začnou všichni řvát „Ještě jednu!“ Načež se budoucí hvězda začne culit a do mikrofonu pronese, že ještě jednu teda jo, ale pak už musí jít spinkat. Pak jako správná hvězda vysmahne ještě Shallow a Dance Monkey.

Dvoudenní festival uzavírá švédská rocková legenda The Hives, která ve Festivalparku vystoupila naposledy v roce 2007. Nechybí ani bílé obleky ani neuvěřitelná energie zpěváka Pelle Almqvista. „You rock and we are all people,“ děkuje fanouškům a pomyslně uzavře druhý festivalový den.