Rozdíl pouhých sedmdesát let. Jak Hana Hegerová zasáhla srdce náctiletých

Když oběhla zpráva o úmrtí Hany Hegerové média, sociální sítě zahltila slova díků. Mohla zpěvačka, jež odešla v devětaosmdesáti letech, zapůsobit i na nyní devatenáctiletou studentku? Samozřejmě ano. Byla jsem jejím dychtivým posluchačem.

Hana Hegerová v době alba Potměšilý host, které loni vyšlo v reedici. Foto: Alan Pajer

Když Hegerová v roce 2011 ukončila svoji kariéru, bylo mi teprve deset let. Je tedy zřejmé, že jako aktivní zpěvačku, jsem ji už nezažila. Moje vědomá cesta k ní byla až zpětná. Hana Hegerová ovšem v naší rodině zněla od dob, co si pamatuju. Byla oblíbenou interpretkou mojí babičky i mámy, a právě díky nim jsem se k ní dostala.

Prvním zlomovým okamžikem, kdy jsem ji začala registrovat víc než jako „něco, co hraje v autě“, bylo, když mi máma pouštěla píseň Tak už bal, zatímco mě vezla na skautskou výpravu. Když Hegerová s naprostou lehkostí v textu Jiřiny Fikejzové (vyhlášená textařka zemřela loni) větrala „old spice“ muže, kterému dává sbohem, něco se ve mně i jako v dítěti, pohnulo. Ta slova byla tak lehká, melodická a zároveň úderná a nad věcí. Smála jsem se tomu asi tak, jako se malé děti smějí písničkám, které jsou moc dospělé, ale zvláštním způsobem se jim líbí.

Vlastní cestu k Hegerové jsem si našla v období puberty. Když jsme si s kamarády během večerních procházek Prahou z legrace pouštěli staré české písničky, byly to většinou Hana Zagorová, Marie Rottrová a podobně. Cestou domů mi však do sluchátek hrálo i něco pro mě serióznějšího, něco jako poezie.

Skrze první lásky, rozchody nebo čistou touhu po melancholii jsem se pak z dětského sedadla za řidičem vrátila k aktivnímu poslouchání Hegerové a postupně jsem objevovala to jedinečné kouzlo, jež se jejími písněmi vždy neslo. Když mi potom bylo smutno, vždy jsem se obracela k ní. S Karolínou, mojí nejlepší kamarádkou ze střední, jsme si posílaly její písničky, zpívaly je, když nám do zpěvu nebylo, a nechaly se jimi doprovázet v různých fázích dospívání. 

Není žádné tajemství, že Hana Hegerová si texty sama nepsala, ale jejich autory si vybírala stejně pečlivě, jako se pak až s analytickou posedlostí probírala jednotlivými verši. Verše v podání Hegerové v sobě nesly něco, co dokázalo upoutat různé posluchače napříč generacemi. Pro mě osobně to byl hlavně talent věci pojmenovávat, lehkost, se kterou zpívala o těžkých i lehčích životních situacích, a pak samozřejmě i ona samotná. Hana Hegerová mi svým smyslem pro život připomínala mou babičku, zásadní ženu mého života.

Ale když jsem se koukala kolem sebe, bylo mi jasné, že i další moje vrstevníky si Hegerová získala tak, jak to dokáže jen opravdová umělkyně. Totiž svou upřímností.