Textaři museli být občas ještě lepší, aby oklamali cenzory

Milan Lasica Foto: Ivona Orešková

Začátkem února oslavil osmdesáté narozeniny a u jejich příležitosti vyšel Milanu Lasicovi výběr čtyř cédéček nazvaný Mojich osemdesiat. Legendární slovenský dramatik, herec, spisovatel a humorista se na něm ohlíží za svými dalšími dvěma uměleckými profesemi – zpěvem a textařinou.

Přiznám se, že jsem vůbec netušil, že jste autorem textu k písni Čerešně…
Ano, to málokdo tušil. Hlavně v Česku si mnozí mysleli, že je to lidová píseň. S bohužel už nežijícím autorem hudby Jarem Filipem to můžeme považovat za velkou poklonu.

A zároveň mě překvapilo, že Zuzana Kronerová tu vaši píseň nazpívala v roce 1982. Zatímco já bych ji pocitově zařadil nejméně o dvacet let dřív.
Vyšla na naší druhé desce S vetrom o preteky. O pár let později ji do svého repertoáru převzala Hana Hegerová, a ta ji vlastně proslavila. Udělala z ní evergreen.

Vaše tvorba je samozřejmě široká a zahrnuje divadlo, film či komické scénky… Jak důležitou její součástí je psaní písňových textů? Považujete se vlastně za profesionálního textaře?
Těžko říct, já těch profesí skutečně mám víc a všechny beru vážně. Nejdůležitější pro mě je, aby byl všude přítomný humor. Z toho vycházím, ať už píšu texty, fejetony nebo povídky, hraju v divadle a tak dále. Textařina mi však přirostla k srdci od začátku. Už když mi bylo osmnáct, zatoužil jsem psát texty písniček. Zajímavé je, že jsem nikdy nechtěl psát básně. A skutečně jsem je nikdy nepsal, ač to mladí lidé často dělají. Od mládí jsme psal texty. Buď na známou hudbu, nebo jsem si vlastní melodie vymýšlel. Někdy jsem udělal dva tři texty za den, tak jsem to toho byl zažraný. Trvalo ovšem dlouho, než se mi podařilo se zprofesionalizovat a napsat texty, které by stály za řeč.

Ono je to náročnější než psaní básní, ne?
Rozdíl je v tom, jestli píšete na hudbu, nebo hudba vzniká na váš text. V tom prvním případě je to do jisté míry vyplňování křížovky. Usilujete o to, aby měla tajenka nějaký smysl. A když máte skladatele, který zásadně komponuje na hotový text, Jaro Filip to tak dělal, tak jste jako textař svobodnější.

Ne každý textař je také zpěvák jako vy. Je to výhoda?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Naše texty jsme zpívali, protože byly psané pro naše divadelní nebo televizní vystoupení. Většina toho vznikla pro mě, Jula Satinského a Jara Filipa, i když v šedesátých letech jsem psal i pro zpěváky slovenské pop music a později pro Petra Lipu.

V bookletu se píše o „vynuceném textařském mlčení“ v sedmdesátých letech. O co šlo?
V roce 1970 nás se Satinským vyhnali ze Slovenska. Vyhodili nás z divadla a zakázali nám jakoukoliv veřejnou činnost. Nejdřív jsme dva roky působili v Brně a v Praze, ale potom nás ten zákaz doběhl i tam. Dokonce si vzpomínám, že jsem v té době napsal text na polskou píseň Maryly Rodowicz nazvanou Jadą wozy kolorowe, to byl tehdy velký hit. Nevzali mi ho a dali nějakému jinému textaři. Trvalo to skoro deset let, ale potom se to nějak prolomilo. A nadále už jsem se věnoval jen textům pro Jara Filipa a Petra Lipu.

Za co jste si ten zákaz vysloužil, vždyť vaše tvorba nebyla nějak politicky angažovaná, ne?
Když chtěli, komunisti si v textech vždy našli nějaké jinotaje. Ale myslím, že nevadily ani nějaké konkrétní politické narážky. Vadilo, jak nám tehdy jeden soudruh řekl, že ten humor nebyl jednoznačný, takže se dal vysvětlovat různě.

Takže kritizovali, že ten humor byl dobrý!
Hlavně si cením toho, a to se samozřejmě zjistí až po letech, že byl nadčasový. I dnes pobaví.

Vy jste pád totality zažil ještě v plné tvůrčí síle. Je jasné, že nabytá svoboda je opojná. Stalo se vám ovšem někdy, že ty mantinely, do kterých jste se musel vejít před rokem 1989, vyzývaly k větší kreativitě?
Dnes samozřejmě nemusíte podléhat tomu nejhoršímu, co existovalo, což podle mě nebyla ani tak cenzura, jako autocenzura. To je nejstrašnější věc, protože to děláte dobrovolně. Na druhou stranu předběžná cenzura v šedesátých letech někdy dokonce věci zkvalitňovala. Někdy vám prostě řekli, abyste „se na to ještě podívali“, a vy jste museli přijít s něčím ještě lepším, abyste cenzory oklamali. Museli jste být zručnější a zároveň ta situace vyžadovala víc poetiky nebo metafor, které texty obohacují. 

Když jste psal texty v útlém mládí, představoval jste si, že je budete také interpretovat?
To nevím, jestli jsem si to takhle představoval, asi ne. Ale každopádně když jsem text psal, tak jsem si ho zpíval. Na známou nebo vymyšlenou melodii. Pro mě má text vždy zásadní hudební základ – rytmus, rým a takové záležitosti, které v básni nemusí hrát až takovou roli.

Minimálně v tom výběru osmdesáti skladeb však žádná vaše autorská hudba není. Napsal jste někdy hudbu kromě těchto cvičných melodií?
O tom se dlouho nevědělo. Se Satinským a Filipem jsme dělali divadelní hru Deň radosti, a tam byla závěrečná píseň, kde Jaro napsal text a já jsem ho zhudebnil.

Takže jste si prohodili role.
Ano, ale nikomu jsme to neřekli, prozradil jsem to až po letech.

Milan Lasica nazpíval i swingové a jazzové standardy. Foto: Ctibor Bachratý

V novém tisíciletí jste potom nahrál tři desky jazzových standardů s vlastními texty. To jsou vesměs dobře známé songy, a tudíž i velká odpovědnost, ne?
Je pravda, že člověk by to neměl pokazit a ne vždy se to podaří. Ale tužba otextovávat americké standardy ve mně byla od začátku a pokoušel jsem se o to vždy. Jeden z mých prvních textů v osmnácti nebo devatenácti letech byl na hit Richarda Rodgerse Blue Moon. Přišel jsem na to, že když člověk chce psát slovenské texty k americkým evergreenům, nesmí se snažit o doslovný překlad, protože rozhodující je hudba, a ta diktuje, jak má text vypadat. Kde má být dlouhá slabika, kde má být přízvuk, kde má být rým.

Někdy jsem tedy vycházel z nějakého originálního sloganu a někdy jsem se tomu dost vzdálil. Například když jsem otextovával Garnerovu písničku Misty, která začíná slovy „look at me“, slovenský text jsem začal slovy „luk a šíp“. Jsou to takové asociace, které vám pomáhají a jsou zábavné pro toho, kdo zná originál.

Mám pocit, že slovenština je pro coververze anglických písní vhodnější než čeština, protože je zpěvnější. Nebo ne?
Neřekl bych. V češtině je o mnoho víc dlouhých samohlásek, které ve slovenštině chybí, a to je při textování velmi důležité.

Jak se vám spolupracovalo s Jarem Filipem?
Senzačně, protože to byl člověk, který dokázal přečíst text. Věděl, o čem to je. Nebylo mu potřeba nic vysvětlovat. Mnozí hudebníci jsou v zajetí svých melodických nápadů a text je pro ně druhořadý. Jarův talent byl i v tom, že když text zhudebnil, povýšil jeho význam o jedno dvě poschodí. Textař často netušil, že napsal něco tak pěkného.

Máte jako autor nebo zpěvák nějaký nesplněný sen?
Teď už ne. Svoje sny jsem si splnil na cédéčku amerických standardů, které jsem nahrál s orchestrem Bratislava Hot Serenaders. Ke skladbě Dream a Little Dream of Me jsem tam uplatnil i text, který jsem psal nejdelší dobu ve své kariéře. Asi patnáct let. Udělal jsem začátek, potom jsem nevěděl, jak dál. Různě jsem se k tomu vracel a nakonec se to povedlo.

Co vás na těch starých evergreenech baví nejvíc?
Hlavně ten styl hudby, ten jsem vždy miloval. Zpěváky jako byl Frank Sinatra. Dodnes mě to neopustilo. Při nedělní snídani si se ženou tuhle hudbu pouštíme, tentokrát to byla velmi pěkná deska Tonyho Benetta s Lady Gaga. A víte co? Víc rockových nebo popových zpěváků ukázalo, že vyrůstali na swingu. Pro Američany je to něco jako pro nás lidová hudba.

A navíc v době, kdy swing přišel, to bylo podobné zjevení, jako později třeba rokenrol…
No, tak rokenrol byl taky úžasná věc. Hudba mého mládí. Já jsem spíš přívrženec rokenrolu než třeba Beatles. Já byl jejich vrstevník a člověk vždycky uznává spíš někoho staršího. Elvis pro mě byl víc než Beatles.