Ústí je inspirativní. Teď se nechám ovanout Brnem, říká Will Eifell

V domovském Ústí nad Labem má fanouškovskou základnu a nejen jí Will Eifell sděluje, že má Málo času spát. I když v průmyslovém městě na severu načerpal mnoho inspirace, přiznává, že je na čase poznat i jiná místa.

Will Eifell Foto: Martin Myslivec

V čem je deska Málo času spát jiná než předchozí nahrávky?
Každou se snažím dělat úplně odlišně. První deska byla spíš takový pop-rock s kapelou, druhou jsem si celou udělal sám doma a na této jsem použil zase úplně jiný postup. Měl jsem k ruce producenta Dominika Zezulu z kapely Post-hudba a byť je album nahrané zase z velké většiny doma, částečně vznikalo i ve studiu.To se promítlo hlavně do zvuku, který je mnohem čistší. Předchozí desku bych definoval jako špinavý garážový folk a aktuální Málo času spát bych označil za laptopové písničkářství. Jsou to folkové písničky obalené synťákama a elektronikou.

Říkáte, že každé vaše album bylo jiné. Do jakého žánru byste se zařadil?
Já o sobě mluvím jako o písničkáři. Ale nedávno jsem slyšel, že čeština pro to, co já dělám, nemá přesné označení. Lépe mi na to v angličtině sedí singer-songwriter, protože já si všechny texty píšu, nahrávám a produkuji sám.

Je aktuální album odrazem vaší osobnosti?
To nedokážu přesně říct. Předchozí deska Mezi hrdiny a sny byla mnohem niternější, její poslech se hodil do upršené noci. Nová nahrávka má díky beatům a elektronice jiný drajv a je podle mě více přístupná posluchačům. Ale co se témat týká, tak si myslím, že na Málo času spát jsou více osobní věci.

Máte nějaké interprety, kteří vás v tvorbě ovlivnili?
Není tajemstvím, že mne hodně inspiruje Kittchen, David Pomahač nebo Post-hudba. Navíc kus scény, kterou poslouchám, začal s elektronikou hodně pracovat, takže ta se logicky promítla i do mé současné tvorby.

Sedíme tady v Ústí nad Labem, odkud pocházíte, u velkého betonového ježka. Odráží  se toto místo i ve vašich textech?
Rád si sednu mezi ježkovy bodliny a přemýšlím nebo poslouchám hudbu. Dokonce mne i napadlo, jestli desku Málo času spát, pro kterou mám už dlouho vymyšlený název, nemám pojmenovat Mezi ostny ježka, protože by to bylo symbolické. Nakonec jsem to však neudělal. Píseň Když tvý dny chytí dech jsem dokonce vymyslel přímo na ježkovi. Bylo hrozně dlouhé suché léto, vedro na padnutí. Vracel jsem se domů, protože kousek odsud bydlím, a sedl jsem si na chvíli na ježka. Začalo hrozně pršet, ale i přes to jsem byl schopný tu v tom letním dešti hodinu sedět a poslouchat My Kind of Woman od Maca DeMarca asi patnáctkrát po sobě. V té skladbě mě zaujal zvláštní groove na bicí a když jsem přišel domů, začal jsem s ním trochu jamovat a za dvě hodiny jsem měl song hotový.

Jaká další místa vás ve vašem rodném městě ovlivnila?
V jedné z písní zmiňuji i Mírové náměstí, kde před nějakou dobou byla demonstrace jisté politické strany, s jejímiž názory se úplně neztotožňuji. Koukal jsem na to přes ulici a když jsem se vrátil domů, asi půl hodiny jsem mlčel, abych ten zážitek nějak zpracoval. Po čase se mi vzpomínka na ten den vrátila a napsal jsem píseň Tisíc lidí.

Viděl jsem dav lidí
Na Mírovým náměstí
Říkat spoustu věcí o světě i o nás
A i když věšeli do vzduchu
Velmi jednoduchá hesla
Vůbec nic jsem z toho nechápal

Tisíc lidí

Víte už, jaká bude vaše další deska?
Mám v hlavě už nějakou vizi. Slyším v ní velké romantické folkově laděné písně s takovou plechovou kapelou ve stylu desky Blood on the Tracks od Boba Dylana. Ale s přesností to říct neumím, z osobních důvodů se stěhuju do Brna, tak uvidíme, jak mne tam ovane inspirace. Nemám pocit, že by se už o Ústí nedalo zpívat, jen chci poznat, jak můžu zpívat o jiných městech.