Ve sprše si připravuji děkovnou řeč na Grammy, říká zpěvačka Donnie

Pod pseudonymem Donnie se skrývá umělkyně Anna Malotová. Teprve dvacetiletá studentka ze Zlína na sebe nedávno upozornila debutovým albem Donnie Darko. Deska, která vyšla pod brněnským labelem Kolektiv X., je výsledek dvouleté práce a zlomeného srdce.

Teprve dvacetiletá studentka ze Zlína Anna Malotová na sebe nedávno upozornila debutovým albem Donnie Darko. Foto: Jiří Hloušek

Co vás baví mimo hudbu?
Mým největším koníčkem je hudba, mimo hudbu ráda spím, jím… a to je asi všechno. Jsem docela líná.

Jak jste se k největšímu koníčku dostala?
Vedla mě k tomu mamka, která měla jako mladá kapelu, my jsme taková hudební rodina. Už od malička jsem věděla, že se chci živit hudbou a zpívat. Chodila jsem na klavír, ale to taky moc nevycházelo, protože mě nebavilo pořád trénovat a hrát to samé dokola. Jednou mi učitel řekl, ať se na klavír vykašlu a začnu zpívat. Tak jsem to udělala. Už od patnácti jsem si začala psát vlastní písničky a pak jsem najednou napsala album. 

Zpívala jste už v té pubertě publikem? 
Ne, já jsem byla hodně stydlivá, takže vystupovat před lidmi nepřicházelo v úvahu. 

Máte nějaký hudební vzor?
Z Česka určitě ne, spíš ze Slovenska by to byl asi Saul nebo Samey. Ale jestli mám nějaký hudební vzor, tak je to Lana del Rey. Myslím, že i moje hudba je té její hodně podobná.

Album nese název kultovního filmu Dannie Darko, co pro vás film znamená, když jste podle něj nazvala desku?
Já jsem název pro album hledala hrozně dlouho. Jednou mi poradil Čaba Laciga, který je se mnou ve stejném labelu Kolektiv X., ať album pojmenuji po sobě. Což mi sice na začátku přišlo dost divné a egoistické, takže jsem se snažila najít jiný název. Když jsem se jednoho večera dívala na film Donnie Darko, tak ve mně něco kliklo a bylo mi jasné, že tohle je název alba.

Čím to bylo? 
Asi především tím, že ten příběh skončil a já stále netušila, o co jde. A když jsem se později zajímala o jiné odezvy na film, zjistila jsem, že to všichni ostatní vnímali úplně stejně, tak jsem si řekla, že přesně takové je moje album. Člověk si ho poslechne, a aniž by dokázal přesně určit o čem je, tak si v tom dokáže najít to svoje. Chtěla jsem, aby moje deska působila na posluchače stejně, jako film na mě.

Album je hodně emotivní, byl to přímo váš záměr?
Psala jsem ho z určitých důvodů přes dva roky. Jedním z nich je samozřejmě láska. Prošla jsem si různými peripetiemi a i po dvou letech je to pro mě pořád hodně osobní. Tou dobou jsem si písně psala jen pro sebe, protože to byla jedna z mála věcí, která mi pomáhala dostat se z nepříjemných situací. Vůbec jsem netušila, že jednou vydám album. Dodělat ho jsem zvládla až během karantény, kdy jsme si s Rainerem  (producent Donnie, Čaby a dalších – pozn.red.)  sedli k němu do studia a nahrávali. Ale upřímně jsem ráda, že to trvalo tak dlouho, protože jsem za tu dobu vyzrála jistým způsobem a dokonce mi přijde, že nové písničky jsou lepší než ty starší. 

Na albu jsou hostující umělci, již zmíněný Čaba Laciga, Ajvo a Václav Rouček, jak se vám s nimi pracovalo?
Vtipné bylo, že ta spolupráce vznikla, protože pokaždé to bylo v dost random situacích. S Čabem jsme byli jednou venku a já mu navrhla, jestli by nechtěl hudebně přispět do alba. On to hned do dalšího rána napsal a večer to nahrál ve studiu s Rainerem. Tak vznikl song Beverly Hills 90210, který je podle mě nejlepší track z alba. Ale nejdůležitější je pro mě poslední písnička – Svět končí a já nosím bikiny, protože jsem ji i jako poslední psala. Věděla jsem, že je to nejen konec alba, ale i konec určité životní kapitoly.

Jste ráda, že je konec té životní kapitoly?
Určitě, protože jsem dva roky nepřemýšlela nad ničím jiným. Do toho jsem chodila na střední a nebyl čas se hudbě věnovat, navíc já strašně nesnáším školu, takže to pro mě bylo utrpení. Byl uklidňující pocit vědět, že je album venku a lidi si ho konečně můžou poslechnout.

Mají texty písní nějaké skryté významy, popřípadě jsou mířeny na konkrétní osobu?
Celé album je mířené na jednu jedinou osobu. Například písnička Beverly Hills je výřečná. Několik lidí se kvůli ní dokonce i naštvalo, jelikož jsem na konci zazpívala sloku, která se prostě určitým lidem nelíbila. No, radši bych to moc nerozebírala. Celé album je nabité láskou i depresemi. 

Čeho byste chtěla v hudební kariéře dosáhnout?
Chtěla bych, aby mě lidi uznávali za to, co dělám. Přijde mi, že u nás, a teď nemluvím o Slovensku, tam je hudební scéna úplně jinde, není nic jiného, než rap. Samozřejmě jsou zastoupeny i další žánry, ale i tak mám dojem, že v Česku nikdo nedělá normální hudbu. Na Slovensku jsou alespoň umělci jako Saul, Samey nebo Nicholas Naison a to je pro mě hudba. Tady v Česku jediný, kdo pro mě dělá hudbu, je Čaba, Ajvo a pak třeba Victor Sheen. Ale zbytek mi přijde, že je pořád dokola. Chtěla bych nastolit nějaký směr, protože to není všechno jen o rapu. Nedávno o mně vyšel článek a v titulku bylo napsáno, že jsem raperka. Já bych o sobě netvrdila, že jsem raperka. Dělat rap je něco úplně jiného, než to, co moje album vyjadřuje.

A do jakého stylu byste tedy svoje album zařadila?
Nad tím jsem hodně přemýšlela a vlastně neznám odpověď. Něco mezi alternativním rockem, emo, nebo barokní pop, což je to, co dělá Lana del Ray. 

Zpíváte si ve sprše?
Spíš ne. Já si radši nacvičuji přijímání cen jako je třeba Grammy. Takže si ve sprše vlastně připravuji svou řeč.