Věra Martinová: Poslouchala jsem Cashe i Uriah Heep

Věra Martinová Foto: © Miroslav Šmikmátor

Zpěvačka Věra Martinová oslavila 2. února kulaté narozeniny, k nimž si nadělí sérii výročních koncertů i zbrusu novou desku Meritum, kterou mohou fanoušci podpořit v kampani na Hithitu. K šedesátinám jsme pro ni připravili šedesát otázek. Martinová vzpomíná na své hudební začátky, cestovatelské zážitky nebo žánry a kapely, které má ráda a jež u přední country zpěvačky možná mnohé překvapí.

Jak se máte?
Mám se strašně rychle a zároveň hrozně hezky. Když se dodělává deska, je toho vždycky moc, ale směřuje to ke skvělému výsledku. 

Jaká hudba vám dneska zní v hlavě?
Úplný pelmel. Poslední dva dny jsme s producentem Borisem Carloffem míchali písničky, takže mi zní v hlavě všecho, budí mě to. V téhle fázi ty skladby člověk začíná nenávidět.

Poznáte, když nahrajete hit?
To se dá odhadnout strašně těžko. A hlavně muzikanti mají úplně jinou představu o hitu než takzvaně normální posluchači. Plesáme nad něčím úplně jiným, než se potom většinou ujme. Slyšíme různé berličky v aranžích a ve zvuku, které potom lidi vlastně neslyší.

Ono taky běžný posluchač má doma zpravidla méně kvalitní poslech než je ve studiích…
Samozřejmě. A velmi to řešíme. Boris mi nakonec nahrávku pošle a poslechnu si ji přes bednu, která třeba hodně basuje, ale je mezi lidmi docela rozšířená. Ty kontroly jsou potřeba a musí to hrát všude. Nejen v nabušeném studiu.

Boris Carloff je známý tím, že sbírá vintage mikrofony a různá udělátka. Máte k té technické stránce nahrávání nějaký vztah, nebo to celé přenecháváte povolanějším?
Strašně mě to baví! Proto jsem chtěla spolupracovat s někým, kdo má na muziku jiný pohled. Nevím, jestli už to není poslední deska. Ne, že bych si chtěla dokazovat, jak jsem v šedesáti mladá. Ale kapelu mám mladou a dobře udělaná muzika mě prostě baví. Dřív byl trend udělat album hodně zemní, ničím ho nedokrášlovat. Taky nejsem příznivcem velkého dolaďování. Ale když dnes máme ve studiu tolik možností, proč to nevyužít. A mnohdy tím může vzniknout něco opravdu nového.

Je těžké se v hudbě neopakovat?
Právě jde spíš o přístup, zvuk a aranže. V muzice bylo jinak řečeno všechno. Stupnice má tolik tónů, kolik má. Myslím, že neexistuje melodie, a tím myslím třeba shluk tří tónů, který tu ještě nebyl. Bohužel nám to sebrali staří mistři, zbytek převzali Beatles a na nás toho moc nezbylo.

Je píseň Bez nebe ráj z nové desky byť nepřímým odkazem na skladbu Nebe peklo ráj?
Ne, ne, ne. To vůbec. To je docela hluboký text, který s tím nemá nic společného. Je to mimochodem jediná převzatá věc. Originální skladba se jmenuje Wichita Lineman.

Věra Martinová s kapelou Foto: © Miroslav Šmikmátor

Nemrzelo vás někdy, že nejste plodnější jako autorka?
Mám dost autorských skladeb, ale texty neumím. Nemám tendenci se prosazovat a nejsem ten, kdo by sednul a napsal celé album. Deska Slunci je to jedno byla hodně autorská, ale to jsem v sobě ještě měla přetlak. Přiznávám se, že teď už ho nemám.

A nechybí vám, že neumíte psát texty?
Strašně, protože pak do toho autorům kecám, jak to má vypadat. Jsem stará škola, nemám ráda třeba obrácené přízvuky. Ale asi nemám tu fantazii, která je k psaní textů potřeba. Prostě mi to nejde. Nevím proč.

Umíte svým stálým spolupracovníkům jejich skladby odmítnout?
Neumím to, je to hrozně blbé, protože si umím představit, jak se na tom někdo nadřel. Ale musím to dělat, to je život.

Na čem jste byla naposledy v kině?
To si asi nevzpomenu, v kině jsem nebyla strašně dlouho. Z toho, co dávají, jsem asi neměla potřebu na nic jít.

Chtěla jste se muzice věnovat odmalička?
Někdy od osmi let jsem nepřipouštěla, že by to mělo být jinak. Šla jsem za tím a naštěstí to vycházelo.

Ono to ale nevycházelo úplně samo…
Je pravda, že konzervatoř byla výběrová škola a naši neměli příliš dobrý kádrový profil. Takže jsem byla dva roky na gymplu, posbírala vítězství v různých soutěžích, udělala zkoušky do druháku na konzervatoř, a to už na mě šel jen posudek ze školy. Výsledek přijímaček přišel mojí kantorce na lidové škole umění a když jsem přišla do hodiny a ona mi řekla, že mě přijali, vykřikla jsem tak, že dívčina, co seděla přede mnou, a zrovna si kousala nehty, se kousla do prstu, jak se lekla. 

Jaký byl nejzásadnější bod vaší kariéry?
Jeden asi neexistuje. Je to sled práce, štěstí a náhod jako domino. Bez každé jedné kostičky by to nefungovalo. První zlom byl, když mě ještě při konzervatoři vzal Gustav Brom. Schovanky mě přivedly do Prahy a i když jsem věděla, že chci na sólovou drahu, mělo se to po té cestě stát.

Schovanky jako čistě dívčí kapela byly ve své době docela zjevením, ne?
Jo, jo, jo. A první sestava byl takový dřevitý bluegrass. Zavanul jsem tehdy cashovský vítr a přišli Greenhorni nebo Rangers. Ta muzika tu okamžitě a podle mě poměrně hluboko zapustila kořeny. Ale já tam přišla v době, kdy ta kapela nebyla úplně vyhraněná.

Je něco, čeho ve své kariéře litujete?
Není asi nikdo, kdo by si mohl stát úplně za vším. V mládí jsem byla telátko, co přišlo z malého města. Kolem mě v tom rybníku showbyznysu začaly plavat štiky, které mi říkaly, co dělat a jak to dělat. Takže najdou se věci, ale aspoň si můžu říct – tohle jsem si zkusila a už tou cestou jít nechci.

Chtěla jste někdy s muzikou seknout?
Samozřejmě i takové situace byly. Ale to má asi každý v každé práci, i když ji miluje. 

Kdybyste nebyla zpěvačka, dělala byste…?
Já jsem před tohle dilema naštěstí nikdy nebyla postavená, takže jsem o tom nepřemýšlela. Nevím. Kdyby mě hudba přestala bavit natolik, našla bych si cokoliv jiného. Asi bych neměla problém. Teda dneska už jo, ale dřív jsem byla poměrně šikovná ve více ohledech.

Věra Martinová Foto: © Miroslav Šmikmátor

Jak se staráte o hlas?
Před čtyřmi lety jsem přestala kouřit, protože jsem věděla, že mi to nedělá dobře. Když mám koncerty, tak dodržuju hygienu – nesmí se pít alkohol, nesmí se kouřit, musí se spát. V mládí jsem to neřešila a na šňůře jsme s holkama žažívaly divoká léta. To nešlo jít spát, hlasivky dostávaly zabrat, ale tehdy toho taky víc vydržely.

Bylo náročné seknout s kouřením?
Několikrát jsem se o to pokusila, ale nikdy jsem to nevydržela. Nakonec mi pomohl lék, který v sobě má dopamin a pomáhá tak tlumit tu touhu po cigaretě. 

Cvičíte na kytaru denně?
Denně ne, ale cvičím často a baví mě to čím dál víc. Bohužel začínám mít problémy s kloubem na levé ruce. Věk a profesionální deformace.

Jaký sport je podle vás nejzábavnější?
Tenis, absolutně. To je droga. Když mám volno a je to možné, tak jsme s přítelem na kurtu.

Kterou píseň na koncertu nemůžete vynechat, protože by vám to fanoušci neodpustili?
Určitě Až na vrchlolky hor. Ale nutno říct, že je to věc, která mi do dneška nevadí, protože mám pocit, že se povedla. Ten text je v podstatě báseň. To se tehdy Edovi Krečmarovi opravdu povedlo.

A který hit vám k srdci nepřirostl?
Malý dům nad skálou. Ale to se nedá nic dělat, musíte si udělat takovou filosofii, že si řeknete: Ano, milá písni, sice jsi mi k srdci úplně nepřirostla, ale zase jsi mi hodně pomohla. Takže tě nezavrhnu. Zní to blbě, co?

Vybavíte si jeden koncert, který byl skutečně nezapomenutelný?
Mým Rubikonem byla Lucerna, ale to až opravdu hodně v dospělosti. Já jsem se jí celý život bála, zpívala jsem tam třeba s někým, ale na vlastní koncert jsem si netroufala. Nepřišla jsem si hodna toho, že bych se zařadila po bok lidí jako je Louis Armstrong. Nakonec jsem tam samostatně vystupovala až před pěti lety k půlkulatinám. A bylo to, jak když odstraníte nějakou fóbii. Na to nezapomenu.

Kde byste ještě ráda vystupovala?
Přiznám se, že takovéhle sny nemám. Ráda si zahraju kdekoliv, kde jsou fajn lidi. Studené publikum ve skvělém prostoru, to je fakt na houby.

Vidíte. A mnozí snějí o Wembley nebo aspoň Strahově…
A to já jsme jako mladá možná měla taky. Ale ve svém věku už tohle všechno beru jako nadstavbu. Když si nestavíte mety, tak vás můžou věci jen příjemně překvapit.

Oproti minulosti, kdy nákup desek byl rituál a zahraniční hudba se dokonce musela shánět pokoutně, máme dnes prakticky všechnu muziku světa na dosah. Je vám v takovém světě dobře?
Obojí jsou extrémy. Strašně mi vadilo, že jsme za minulého režimu nemohli pořádně poslouchat muziku, která by nás bavila. U nás na malém městě byl ten přístup ještě omezenější, žádné burzy nebo něco takového. Takže jsme poslouchali Johnnyho Cashe na Radiu Luxembourg a byli jsme rádi, když to přestalo chrčet a na chvíli se ozvala hudba. Na druhé straně, když se dnes podívám na YouTube a hledám, co se v hudbě děje, tak na mě padá beznaděj a říkám si – co budeš, bábo, vymejšlet novýho, vždyť tady na tom světě už přece všechno dávno je! 

Kterou nahrávku jste si naposledy koupila?
Přiznám se, že si desky kupuju už hrozně málo. Ale měla bych, když chci nadávat, že to lidi poslouchají z nějakých hacknutých věcí, a já přicházím o peníze. Takže bych do toho měla dávat peníze taky.

Ale v autě asi cédéčko máte. Co konkrétně?
Nic akutálního. Myslím, že naposledy nějakého Knopflera. Ale ticho nebo ptáci na jaře na zahradě, to je taky pěkná symfonie.

A které jedno album byste si vzala na pustý ostrov?
Turbulent Indigo od Joni Mitchell.

Méně osudová, ale o to zajímavější – vedle kterého člověka byste chtěla sedět na zaoceánském letu? S kým by vám tam bylo příjemně?
Myslím si, že třeba s Ivo Šmoldasem.

Nevykecal by vám díru do hlavy?
To ne, já myslím, že on není mluvka. Myslím, že mluví, když má co říct. Je to s krásnou češtinou a s noblesou.

Sledujete současné mladé umělce?
Moc ne.

Nicméně loni jste nahrála píseň Bílá laň s kapelou Vesna. Jak k tomu došlo?
V té kapela hraje moje houslistka Bára Šůstková, takže jsem sledovala, jak se to rodilo a moc se mi líbilo, že je to něčím jiné. Mám ráda projekty, které se vymykají. A člověk si je taky o něco snáz najde. Zaujal mě taky David Stypka, který je o hodně jiný, než ostatní, proto jsme spolu udělali píseň. Ale takováhle muzika na vás většinou nevyskočí z rádia.

Bojujete s tím, co se v rádiích hraje?
Divím se, proč nehrají nové písně. Oni argumentují, že pouští to, co lidé chtějí slyšet. Já jim oponuji, že si posluchači nemůžou psát o muziku, kterou neznají.

Co říkáte na současnou country?
Bráním se tomu termínu tak, jak je u nás vnímaný. Připadá mi, že je to takový zastaralý kotlík. Baví mě symbióza žánrů. Americká country má tolik odnoží, že často ani nepoznáte, že je to country. Robert Plant udělal desku s Alison Krauss, Tom Petty s Cashem a všichni se z toho pominou.

Jakou knihu jste naposledy četla?
No vy mi dáváte! Nemám na to čas. Byla jsem velký knihomol. Dneska otevřu knížku, přečtu jeden řádek třikrát, zjistím, že se na to nemůžu soustředit a jdu od toho. Ale o prázdninách jsem se vrátila k trilogii od Trygveho Gulbranssena – Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor a Není jiné cesty. Je to nádherně napsané a seversky syrové. Líbí se mi, že jsem se dostala do jiného světa, než je ten náš přetechnizovaný.

Jaký máte vztah k přírodě?
Opravdu nejsem městský typ. Pocházím z podhůří Orlických hor, ve kterých jsem strávila velkou část dětství. Nevydržela bych žít na rovině, ani ve městě mezi stísněnými baráky.

Co říkáte na to, jak se planeta mění?
Sleduju to, ale nejsem skeptik. Jsem moc ráda, že nás to nutí k tomu, abychom se k přírodě chovali šetrněji. Vítám, že mizí plasty a hodláme se o planetu starat. Vypadá to, že už to dopadá i na ty nejotrlejší. Když po zimě sleze sníh, tak už dneska nejsou příkopy plné odpadků. To je moc fajn. Na druhou stranu se radši přichyluju k teoriím, že vše tady už bylo – cesty na pólech například.

Jak se vám žije s přezdívkou „první dáma české country“?
Už jsem se s tím nějak smířila. Když mi tak někdo řekne, tak už neprotáčím panenky. Ono je dobré být něčeho první dáma, ale ten termín se nadužívá.  

Chtěl jsem se ptát, jak vnímáte rockovou muziku, ale když jste tu zmiňovala Knopflera nebo Planta, tak předpokládám, že pozitivně.
No, ježišmarja! Za mlada jsme jeli všechno – Slade, Kiss, Deep Purple, Uriah Heep jsem úplně milovala. Na tom jsem vyrůstala a vnímala jsem to zároveň s country, ke které mě dostala má romantická duše a rodiče, kteří byli staří skauti. Když skauting na chvíli povolili, tak jsem prožila nádherné tři dětské roky ve skautu. Takže to má logickou návaznost. Ale když jsme se v pubertě dostali k těmhle kapelám, tak jsem jako muzikant musela zaplesat.

Je naopak žánr, který byste si neposlechla?
Hip hop a rap mě moc nebaví. Ale je to možná tím, že já nejsem tanečník. Nemám ten rytmus v těle. Tudíž hledám spíš melodie.

Kdy naposledy jste byla v Dobrušce, kde jste vyrůstala?
Mám tam sestru a rodiče, takže tam jezdívám, když můžu. Teď tedy dlouho ne, protože bylo hodně práce.

Jaké jméno máte v občanském průkazu?
Martinová.

Opravdu nešlo dělat kariéru v showbyznysu se jménem Šolínová?
Já to ani nezkoušela. Je pravda, že při studiích v Brně jsem si s tím jménem zkusila dost, takže jsem se tomu ani nějak nebránila.

V roce 1989 se boural nejen režim, ale velkou autonehodu jste měla i vy. Jak na to vzpomínáte?
Nevzpomínám. To je minulost a vytěsnila jsem to. Jizvy začínají vyhlazovat přirozené vrásky. A hlavně jsem se naučila brát věci tak, jak jdou. Nic negativního se neděje náhodou, vše má svůj smysl. Řídím ráda, a když si to můžu dovolit a je to bezpečné, tak i rychle.

A ta revoluce?
Tak to je samozřejmě něco odlišného. To bylo díky pocitům svobody jedno z nejkrásnějších období.

Věra Martinová Foto: © Miroslav Šmikmátor

Co je nejlepší na cestování?
Asi to, že se dostanu do úplně jiného světa. A tím pádem jsem strašně daleko od všech povinností. Hrozně se mi líbí poznávat filosofie jiných zemí. Proto mám ráda exotiku – Thajsko, Bali… V devadesátých letech jsem totiž byla na mezinárodním hudbením festivalu v Indonésii.

O takovém festivalu slyším prvně. Jaké to bylo?
Konal se v Jakartě, strašidelném přecpaném městě plném smogu a lidí žijících ve slumech a kanálech. V centru jsou potom honosné paláce. Čtyřproudé silnice a všude stres. Ptali jsme se, jak se s tím popasuje sanitka, když je potřeba. Tak prý bohatí mají heliporty a chudí nikoho nezajímají.

Takže tam se vám asi nelíbilo.
Tam ne. Ale ten festival byl zajímavý tím, že ho nikdo nechtěl vyhrát. Bylo to za prezidenta Suharta  a slavilo se výročí revoluce. Takže aby vyhráli Indonésané a nikoho to nemrzelo, udělali to tak, že ti, co nevyhrají, pojedou na tři dny na Bali. Aby jim to nebylo líto. Vítězové pak za odměnu zpívali Suhartovi. Takže byli všichni spokojení. Moudrá pravidla. 

A Bali byl pak skutečný zážitek.
Ano, bylo to něco jiného a bylo to i něco jiného, než je dnes. Dneska je bohužel zahlcené odpadky, ale tehdy to byl takový ten nádherný zapomenutý ostrov. Ten festival přenášela televize, takže nás lidi mnohdy i poznávali.

Na jakém nejzvláštnějším místě jste byla?
Asi město Rotorua na Novém Zélandu. Když jsme v noci přijeli do hotelu, nebylo nic vidět. Ráno jsme rozhrnuli záclonu a koukali jsme do obrovského bublajícího kráteru. Normálně tam žili místní, byť teda jejich živobytí bylo, že to ukazovali turistům. Celá ta vesnice vařila dohromady v takových pytlích rovnou v kráteru brambory nebo kukuřici rovnou. Byla to ohromná dobrota. A bizarní zážitek. Dneska už člověk takové věci zná aspoň z televize, ale tehdy to bylo zjevení.

A u nás na něco podobného fakt nenarazíte…
To ne. I když na Slovensku je místo, které se jmenuje Sivá brada, a tam je to trochu podobné. Kopeček, ze kterého stékají smrduté prameny. Ale nekouří se z toho a není to tak efektní.

Jako veřejně činná osoba jste asi často v hledáčku médií. Co jste se o sobě od cizích lidí dozvěděla nejdivnějšího?
Já zas tak moc v hledáčku nejsem. Snažím se nedělit o soukromí a přiznám se, že mi to nechybí. Teď je to nutnost a dělám to kvůli propagaci desky. Ale sama od sebe bych nešla někomu říct, že jsem si včera uvařila koňský maso, což nedělám. Ale nemám potřebu popouzet a tak.

Takže nikdy nebyla žádná fáma?
Ne, já jim k tomu nezavdávám ani příčinu. Žiju normální klidný život, nejsem žádná skandalistka.

Máte nějaký zlozvyk?
Určitě spoustu, ale to by vám líp řekli lidi kolem mě.

Jak bude vypadat koncert k šedesátinám 25. března v pražském Divadle Hybernia?
Doufám, že dobře. Samozřejmě, že musím zahrát hity, ale hodláme zařadit asi pět nových věcí, což je pro nás fajn a pro lidi ještě únosné. Budu mít hosty, které mě na mé cestě doprovázeji jako přátelé nebo spolupracovníci – Pavlína Jíšová, Ivan Hlas, s Davidem Stypkou si zazpívám ten nový duet.

Takže bude dost hostů, to lidi potěší.
To asi ano. Ale nejsem příznivcem toho, aby celý koncert zaplácli hosti. To má být koření a ne abych to na ně navalila a sama si tam vysmátá přišla zazpívat pět kousků.

A jak jste slavila narozeniny soukromě?
Ve velmi úzkém rodinném kruhu. Nejsem slavič. Myslím si, že od osmnáctin, což je meta, po které jsme všichni toužili, nemá smysl další narozeniny slavit.