Žádné vězení, jen tři výslechy. Antihrdina Černý naučil Čechy milovat hudbu

„Nikdy jsem nebyl takový hrdina, abych podepsal Chartu,“ říká o sobě mimo jiné nestor české hudební kritiky Jiří Černý v dokumentu Zdeňka Gawlika, který ve středu od 20 hodin odvysílá ČT Art.

Z dokumentu Když se řekne Jiří Černý Foto: Česká televize

Jen osobnost formátu Jiřího Černého si snad dnes může dovolit vypustit z úst spojení typu „moravští černoši“ – to když na současnost nekorektním, ale vlastně přesným a hlavně krásným způsobem popisuje horňácký folklór, jako jediný u nás frázovaný na těžkých dobách.

Ale ač miluje i klasickou hudbu, Černý si od působení v Mladém světu v šedesátých letech udělal jméno hlavně jako kritik a komentátor populární muziky.

„Strašně mi šlo na nervy, jak tenkrát komunisté pronásledovali ty mladé kluky. Opravdu to bylo dost nechutné,“ líčí, proč začal chodit na rokenrolové koncerty. „Líbilo se mi to čím dál víc – díky Semaforu, Sedláčkovi a Bobkovi mi nastal úplně jiný život.“

Celoživotní antikomunista nemohl pochopit, proč jsou jeho evangeličtí přátelé zaražení z popravy Slánského: „Proč bychom měli smutnit, když se komunisté vraždí sami mezi sebou? Ale od té doby vím, že víra nesnáší nenávist. Odpuštění je naprosto nezbytné a zásadní.“

Dojde na legendární rozhlasovou hitparádu Dvanáct na houpačce, jež dala možnost – korespondečně – hlasovat lidem, a o které si dnešní generace možná neuvědomuje, jak masivním fenoménem byla a že vlastně formovala hudební vkus národa. Nejdřív prý chodilo sedm tisíc dopisů a když končila zákazem, do milionu jich po každém vysílání chybělo třicet tisíc. „To mám dojem, že už se žádnému rozhlasovému pořadu nepodaří,“ dodává Černý.

Zásadní prostor v dokukentu dostala další výrazná osobnost tuzemské hudební publicistiky. Jan Rejžek jednak předvádí, jak k Černého padesátinám parodoval Husáka: „… porádá ty hojdačky a já som vo vezení častokrát počůval a držal som palce, v ťažkých dnoch, keď sa robily prehmaty, aby to ‘Hard dajs najt’ bolo na čele hitparády.” Ale potom se také s Černým pře o Nohavicu. „Jak to, že ti nevadí, že se zapletl?“ ptá se.

„Ale mně to samozřejmě vadí. Jistě je ohromné, když někdo píše takové věci jako Karel Kryl a žije i mimo umění jako Karel Kryl. No ale kolik takových lidí je? Kdo v tomhle nemá jasno, tak by se neměl zabývat uměleckou kritikou. Protože jinak bude pokaždé někomu přidávat, nebo ubírat,” soudí Černý.

„Nikdy jsem nebyl takový hrdina, abych podepsal Chartu. Nikdy jsem nebyl zavřený ani na čtyřiadvacet hodin. Všeho všudy jsem absolvoval tři výslechy,” přiznává Černý. Odmítl však rovněž členství v komunistické straně. „Kráčel a kráčí vyrovnaným krokem, nikdy se nesehnul a i jako občan byl pro mě vzorem, jak se nepodrobit režimu,“ hodnotí to Rejžek a disident a politik Luboš Dobrovský dodává: „Podpis Charty beru jako sebezáchovný čin, závazek, že se budu chovat jako ti, co podepsali přede mnou. I bez podpisu se Jirka choval tak, jako bychom si přáli, aby se chovalo daleko více lidí.“

A vstup do politiky Jiří Černý odmítl i po převratu. „Považuju za svoje životní štěstí být novinářem. To se žádnou politikou nedá nahradit.” Díky bohu za to.