Že zníme jako The Doors říkají ti, co by jako Morrison chtěli zpívat taky

Pražská psychedelická kapela Madhouse Express představuje svoje první album Surreal Meadow. Deska vychází z hudby 60. a 70. let a podle zpěváka Maxmiliána Hrušky „představuje vysněný místo, kam utíkáme od problémů a kde se cítíme nejlíp“.

Kapela Madhouse Express Foto: Nicol Soukupová

Jak dlouho jste na desce pracovali?
Maxmilián Hruška: Ta deska je pro nás milníkem. Písničky, co na ní jsou, už byly nějakou dobu vymyšlený, jen několikrát změnily podobu. Vlastně je to sbírka skladeb za pět let, co spolu hrajeme. Jen Petr je s námi až od března.
Dan Novotný: Nicméně od doby, co jsme vstoupili do studia a nějak soustavně na albu pracovali, uběhl přibližně jeden rok.

A vy jste se, Petře, na té desce nějakým způsobem podílel?
Petr Podzimek: Já jsem ty věci nenahrával. Měl jsem možnost se přichomýtnout k mixu a nezaujatě na to reagovat. Tím jsem myslím přispěl a kvůli tomu nahrávání taky trvalo dýl. Na jednu stranu se v tom člověk rejpal možná až zbytečně moc, na stranu druhou, jsme hudbu vylepšili v detailech. 

Co má deska lidem předat?
MH: Surreal Meadow představuje jedno vysněný místo, kam utíkáme od problémů a kde se cítíme nejlíp. A každej si ho představuje jinak. Já osobně se vždycky nacházím na louce, která je sebrankou všech různejch rostlin, je různorodá jako to album. Zároveň je v tom zakotvená myšlenka, že v dnešní době žijeme ve světě, kde má každej možnost vyjádřit svůj názor. A je jich nepřeberný množství a navzájem se ovlivňujou. A právě louka mi přišla jako krásný vyobrazení dnešní doby. Samozřejmě vždycky na té louce najdete nějakou díru, kam můžete zapadnout. Nebo uklouznout na houbě a zlomit si nohu.

To je nějaká metafora?
Gregor von Kolofon: Já jsem si na tý louce právě zlomil nohu. Takže si dávejte bacha na díry. A na houby hlavně.

Obal desky představuje pestrobarevnou změť všech možných předmětů. Jak to celé vzniklo?
MH: Jednoho dne jsme se sebrali a šli do divadla Říše loutek, ve kterém hraju a pro které skládám hudbu. Neměli jsme žádný předobraz toho, co chceme stvořit. Prostě jsme vybrali kulisy, loutky, dekorace, rekvizity, který nás bavily a z nich vystavili jakousi reálnou koláž, kterou jsme následně vyfotili. A Pavel Podzimek, Petrův brácha, nám to potom graficky upravil.

Nějaké plány po vydání desky?
MH: V týhle době, kdy se moc nedá vycházet ven, tak skládat, vytvářet nový věci.
PP: Tohle se dost týká mě. Protože na jednu stranu mám rád věci, co teď hrajeme, ale přece jenom pořád hraju cizí party a hrozně se těším, až bude venku materiál, na kterým budu mít větší podíl. Muzika mě baví, ale nemám k ní osobní vztah. A myslím si, že by bylo dobrý toho docílit co nejdřív, abychom zjistili, jestli symbióza mezi námi funguje, nejen lidsky, ale i hudebně. Takže udělat co nejdřív novou nahrávku.
DN: A až to bude možný, odjet co nejdřív nějakou tour, jak po Čechách, tak po Evropě.

Prozraďte mi, jak jste se vlastně dali dohromady?
G: Max ještě s našim bývalým kytaristou Davidem napsali inzerát, že chtěj hrát něco ve stylu Pink Floyd a Led Zeppelin, já jsem se jim s naším bývalým bubeníkem ozval a začali jsme hrát. Pak jsme postupem času začali potkávat další a další lidi, kteří svým hudebním názorem inklinovali k našemu.

Která událost vás nejvíc posunula?
DN: Festival Celebration Days ve Francii. Tam jsme se dostali díky našim kamarádům. To byla taková naše největší zkušenost v zahraničí.
MH: Kousek od Paříže, překrásný festival plný skvělých lidí.
G: Vždycky jsme se tam chtěli dostat, protože se na něm hraje psychedelická hudba. Hráli jsme na hlavním pódiu před hromadou lidí a dostávalo se nám tam dobrý zpětný vazby. Byla to pro nás taková noc zázraků. 

A naopak nejhorší koncertní zkušenost?
MH: Ve Stříbrný Skalici. Tam, když jsme hráli, řekli návštěvníci barmanovi, ať ztlumí rádio.
DN: Tady bychom ale měli poznamenat, že já jsem s nima ještě nehrál.
G: Jo to je pravda, byl to náš druhý koncert, na kterým ještě nebyl Dan, a proto to bylo tak hrozný. Ale tohle byl fakt nejhorší koncert, protože ty lidi si vlastně ani neuvědomovali, že tam hraje nějaká kapela, že se tam snaží něco produkovat. Samozřejmě neříkám, že jsme byli nějak světový, ale stejně to bylo dost nepříjemný.

A čím kromě vás to teda bylo způsobené?
G: Vším možným. Byl to takovej specifickej klub. Například před pódiem byly tyče na pole dance, takže lidi byly za těma tyčema schovaný a vůbec nevnímali, že je tam živej koncert. Ale každá zkušenost, ač třeba špatná, je k něčemu dobrá.

Setkáváte se s negativní zpětnou vazbou často?
G: Ne, my jsme vlastně žánrovka, takže lidi, který zajímají kapely našeho ražení, si nás vyhledaj, a koho to nebaví, ten nemá potřebu na naše koncerty chodit.
PP: V recenzích jsme občas naráželi na to, že Madhouse Express hrajou jako The Doors, že zní jako revival. Do určitý míry se snažíte přizpůsobit zvuku, který vás inspiruje, baví. Ale to, že je Max natolik geniální zpěvák, že v některých polohách zní jako Jim Morrison, není jeho problém, ale problém člověka, kterej by taky chtěl znít jako Jim Morrison.